Co že to Epos vyměnil v ulicích?
Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne
V Praze se momentálně doslova roztrhl pytel s výstavami, tak pojďme posbírat alespoň něco, co z něj vypadlo:
Tak třeba Nepatrný dosah povědomí Josefa Bolfa v Galerii Václava Špály. Malíř ze svého tradičního sídliště v poslední době námětově odbíhá do jiných krajin, mnohem víc otevřených, ovšem nikoli optimističtějších. Ostatně už byl i ve vesmíru, kde je to samá temnota. Tentokrát na Národní třídě zakotvil v jeskyních, jámách a jiných skalních skulinách. Jak ho znám, i v nich hledá úkryt před tématy, které ho celoživotně pronásledují a jimž uniká paradoxně právě malováním, při němž je vynáší na světlo.
Nyní to vzal hodně od podlahy, protože celou výstavu měl hotovou během pouhých dvou měsíců. Osobně v tom ale vidím spíš nevýhodu: na rozdíl od jeho kreseb, kde je rychlost pro záznamy okamžitých vizí předností, to na velkých plátnech moc nefunguje. Přes všechnu zachovanou míru syrovosti prostě působí nedotaženě, jaksi odbytě a to je věc, kterou rozhodně nechtěl. Ale třeba jsem jen moc velká konzerva.
To se mi ostatně potvrdilo na výstavě Hynka Alta Deep Purple v žižkovské Drdova Gallery. Na vernisáži bylo veselo, protože si všichni odnášeli plakáty s fotkou vybuchlého raketoplánu Challenger, z nichž je tu velký komínek k rozebrání. Pro Alta je to první samostatné vystoupení bez Alexandry Vajd - a já měl z expozice dojem, že mu z toho moc veselo není. Že si připadá jak ty dvoje hodiny promítané tady na zeď, z nichž jedny jdou o malý kousek pomaleji; respektive, z nichž jedny jdou o malý kousek rychleji. Víc jsem si upřímně z výstavy neodnesl, i ten Challenger jsem tam nechal.
Na svém místě jsem ponechal i cukrové kostky, které tvoří jednu z instalací v nedaleké galerii Nevan Contempo. Pavel Humhal v ní představuje projekt Nesouhlasím s vámi, ale snad máte pravdu… Jestli mám pravdu, netuším, nicméně se domnívám, že ono „tematizování nejistých polí mezi znalostí a intuicí, mezi pravdou a lží, mezi skutečností a iluzí“, jak uvádí tiskovka, se asi musí vidět ve chvíli, kdy Humhal v galerii provádí své akce-performance. A to se během mé návštěvy nedělo. Kolečko s cukrem mi to netematizovalo, i kdyby v něm nebyl cukr, ale něco jiného, což se jaksi nabízí.
Sovy nejsou tím, čím se zdají být - ani na obrazech Eduarda Lary v galerii Fotografic vedle Divadla Na zábradlí. S Eduardem se pravidelně potkáváme ve Vršovicích, kde žije a tvoří, nyní jsme se potkali na jeho výstavě Doppelgänger. Název odkazuje k německé pověře, že každý máme svého neviditelného duchovního dvojníka: vypadá jako my, jen se tak nechová, což Eduarda s kořeny v Mexico City dost zajímá, protože takových lidí kolem sebe často vidí hodně, dokonce se dá ta proměna sledovat i pouhým okem během jednoho večera a jedné konzumace. Tak tyhle dvojníky maluje spolu s těmi, kdo se s nimi dvojí. Vzhledem k tomu, že většinu portrétovaných znám, můžu potvrdit, že to trefuje dost dobře.
Národní galerie se zase strefila s výběrem Epose 257 do Veletržního paláce. Jeho Retroreflexe je tu sice vzhledem k souběžnému konání velkých výstav Magdaleny Jetelové a zejména Aj Wej-Weje ukrytá poněkud v jejich stínu, ale diváky si, doufám, najde. Přes všechny problémy, které si Epos tvořící na hranici (i)legality musí s galerií vyřešit, už jen sama spolupráce sympaticky dokládá, že se státní instituce nebojí vstupovat na území, kde to občas zavání nějakým tím paragrafem.
Na rozdíl od předcházejících projektů ovšem Epos tentokrát nedělal nic, co by někoho mohlo rozházet. Pouze v pražských ulicích vyměnil cosi za cosi, o čemž by se ale stejně nemělo mluvit, protože pak by z toho třeba i tak mohl mít on a galerie problémy. Na výstavě k tomu udělal pár konceptuálně se tvářících diagramů a map; vše pak završil několika instalacemi ze zbytkového materiálu. Návštěvník z toho nemá moc šancí poznat, do čeho se to vlastně Epos pustil. Tak raděj zdůrazňuji nápovědu, které se dočkáte u vchodu: že vám kustodi povinně vymění jakýkoli papírový peníz za úplně stejnou hodnotu, ale v nové bankovce, má svůj velký důvod.
A závěrem ještě výstava, která má pro mě osobní rozměr. V GAMU dali kurátoři Baruch Gottlieb s Pavlem Vančátem dohromady expozici Bezedno věnovanou Vilému Flusserovi. Právě sborník jeho textů Moc obrazu, který v roce 1996 vyšel v dnes už neexistujícím časopise Výtvarném umění, pro mě představoval lákavě průchozí bránu do teorie fotografie a přes ni i do výtvarného umění. Filosof narozený v pražské Bubenči většinu života usazený v exilu byl tehdy už pět let po smrti, dva dny po přednášce v pražském Goethe Institutu totiž podlehl zraněním z automobilové havárie. V GAMU v sousedství chrámu sv. Mikuláše teď ukazují originál téhle přednášky a mně se úplně rozklepala kolena. I bez osobního zážitku by to ale byla povedená výstava, je tu spousta věcí z jeho pozůstalosti včetně publikací z osobní knihovny, jimž vévodí Ledererova knížka Když se řekne Werich…, jež vyšla v roce 1981 v exilovém Indexu v Kolíně nad Rýnem. Ono když už člověk jednou je filosofem, tak má koukat, aby jím byl. Jenom je škoda, že jím Flusser nemohl koukat být o něco dýl…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].