Český lev přehlédl, že dokument může být lepší než hraný film

Možná by se to, co vedlo letos ruce s lístky akademiků hlasujících ve výroční ceně Český lev, dalo pojmenovat syndrom Masaryk. Dva historické filmy – Jan Palach a hlavně Toman nominovaný v třinácti kategoriích – během sobotního večera v pražském Rudolfinu zcela zapadly. Neproměnily ani jednu z nominací, a jasným vítězem se stal naopak klukovský příběh ze současnosti Všechno bude od původem slovinského režiséra Olma Omerzua. Právě jeho drama Rodinný film bylo před dvěma lety mezi snímky, které Masaryk převálcoval.

Akademici pak museli poslouchat, že se nechali svést nejen filmem, který se v soutěži ocitl fikanou kličkou porušující pravidla, ale i zdánlivou váhou historického snímku, který sliboval revizionistický pohled na československé dějiny, jenže nabídl hlavně bezpečné národní mýty a rozkolísané vyprávění. Jakkoliv však letošní „přehlédnutí“ historických filmů – v případě Tomana legitimní, v případě Jana Palacha diskutabilní – nabízí vděčné drama o velkých očekáváních a neproměněných nominacích, za pozornost stojí jedno nenápadnější opomenutí.

Všechno bude patří přes svou komornost k nejzajímavějším titulům loňského roku a jeho vítězství nebudí kontroverze. Road movie dvou kluků, kteří utíkají, ani nevědí před čím, vstříc jakémukoliv dobrodružství, stojí na rozjitřené náladě puberťáků i konfrontaci se světem dospělých. Jakkoliv je syrovější, svým způsobem komunikuje s tradicí klučičích filmů jako Páni kluci. Český lev tak nabídl i jeden milý moment, když cenu za přínos kinematografii přebírala režisérka proslavená filmy pro děti a mladé Věra Plívová-Šimková. Děti a zvířata, vysvětlila režisérka, co je její srdcovou záležitostí a základem dobrého filmu. A ve Všechno bude jsou děti i zvířata.

Snímek vyhrál rovněž kategorie nejlepší scénář (Petr Pýcha), střih (Jana Vlčková), vedlejší ženská i mužská role (Eliška Křenková, Jan František Uher) a nejlepší režie pro Omerzua. Rodák z Lublaně a absolvent FAMU se po třech filmech a ve spolupráci s producentem Jiřím Konečným vypracoval mezi výrazná jména české kinematografie a nejvýraznější jméno své generace. Sice není hitmakerem a stálicí jako například Jan Svěrák, ani jeho rukopis ještě není tak vyprofilovaný jako třeba Petra Zelenky, ale má nakročeno k pozici zajímavého autora artového filmu. Mnohé se přitom odvíjí od jeho dalšího snímku, na němž by měl začít už výhledově pracovat opět podle scénáře Petra Pýchy.

Druhým nejčastěji oceňovaným filmem večera byl Hastrman. Adaptace knihy Miloše Urbana získala ceny hlavně v technických kategoriích – hudba, kostýmy, kamera – a jednu si odnesl Karel Dobrý za titulní roli. Hlasující tak dali přednost folkloru a pohádkovosti před vizuálními rekonstrukcemi komunistické totality v Janu Palachovi, Tomanovi nebo Zlatém podrazu. Na tendenci „vidět“ a následně oceňovat vizuálně a vypravěčsky tradičněji pojaté filmy letos doplatil například debut Adama Sedláka Domestik. Ambiciózní tělesný horor o rozpadu těla i jednoho vztahu sice nezapře vliv vzorů,  přesto by si  zasloužil víc než dvě nominace (tu za zvuk nakonec zaslouženě proměnil).

Žádnou trofej si však neodnesl jeden z nejlepších filmů loňského roku – dokument Nic jako dřív. A to je ono zmiňované zásadní opomenutí. Snímek Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské o nadějích, obavách a drsné realitě generace dospívajících středoškoláků z pohraničního maloměsta byl nominován na nejlepší dokument, kde nakonec vyhrál King Skate, pohled do skate subkultury v Československu 80. let.

Nic jako dřív by si jednak bývalo zasloužilo nominaci na nejlepší kameru, ale – a to je podstatnější – i na nejlepší snímek, protože vyprávěním, stavbou příběhu i promyšleným snímáním života protagonistů suverénně stírá hranice mezi dokumentem a hraným filmem. Propojením tématu a zpracování je Nic jako dřív nejkompaktnějším loňským českým snímkem, nad kterým by stálo za to otevřít debatu o přetrvávajících předsudcích vůči dokument na úkor hraného filmu.