Příběh, co si vysníš

Je ti mezi 15 a 19 lety a bydlíš někde v pohraničí v severních nebo západních Čechách? Pak se můžeš stát hvězdou filmu, oznamoval v roce 2014 inzerát v liberecké mutaci Deníku. Výsledkem castingu, na nějž zvali i youtubeři s výzvou, že stačí zaslat video „jak jezdíš na koloběžce nebo felíš s kámošema“, je dokument Nic jako dřív Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské. Snímek z produkce HBO a Nut produkce jenž po loňské premiéře na festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu vstupuje přes lidskoprávní festival Jeden svět do českých kin, zachycuje čtveřici středoškoláků z odborné školy ve Varnsdorfu: sleduje z intimní blízkosti jejich sny, naivitu, vztahy i představy o budoucnosti, která je čeká po maturitě.

Teo má za sebou drogy a v sobě nečekanou schopnost reflexe vlastních nijak zářivých vyhlídek coby zahradnického učně. Renata ví, že je nejdůležitější dobře vypadat; chtěla by buď k policii, nebo se živit jako DJ a udělat tak ze svého hobby profesi. Anička a Nikola jedou na praxi do Řecka a chtěly by po absolvování hotelovky objet svět. Při vší jejich rozdílnosti platí pro všechny věta z písně, kterou hraje Renata na diskotéce: „Chápu, seš nad věcí, ale jen do té doby, než zjistíš, že ne vždycky dostaneš ten příběh, co si vysníš.“ Věta je i trefným leitmotivem celého dokumentu odrážejícího zkušenost lidí na prahu dospělosti a dokladem výjimečné schopnosti obou tvůrců vydolovat ze záznamu reality silný příběh.

Osmdesát ku dvaceti

Český dokument i při vší rozmanitosti v porovnání s okolními sousedy charakterizují politická angažovanost a reportážně žurnalistický styl. Na mezinárodní scéně jej nejvíce zastupují filmy Víta Klusáka a Filipa Remundy. Dokumentaristé Lukáš Kokeš (kamera, režie) a Klára Tasovská (střih) – kteří spolu natočili už v roce 2012 na festivalu v Ji.hlavě následně oceněný dokument Pevnost o neexistujícím státě Podněsterská moldavská republika – však patří k tvůrcům, kteří se ubírají v metodě i stylu od politické angažovanosti k poetické observaci. Jsou tak napojeni na jeden z hlavních trendů současného světového dokumentu, kterému suverénně vládnou Poláci a jenž smazává hranice mezi dokumentárním a hraným filmem.

Polské dokumenty (za všechny třeba Přijímání o dívce beroucí na sebe zodpovědnost dospělých v péči o rodinu) se esteticky i stylem podobají sociálně realistickým, přísně popisným hraným filmům bratrů Dardenneových. A platí to i pro Nic jako dřív. Kromě herců skutečných jsou v něm takzvaní herci sociální. Reální lidé, kteří si režiséra pustí k tělu a případně pro něj přehrávají určité situace. Kokešovi se podařilo dostat k mladým lidem úctyhodně blízko. Metodou časosběru s nimi strávil přes dva roky. „Osmdesát procent ve prospěch živelných, neřízených událostí a dvacet procent ve prospěch reinscenace,“ vysvětlil v rozhovoru pro Český rozhlas poměr autentických záznamů a těch inscenovaných, v nichž se vraceli třeba k rozhovorům, které už proběhly, ale pro film se zopakovaly znovu.

Dokument tak nepoužívá žádnou ze zavedených technik, jako jsou mluvící hlavy na kameru nebo zasahování štábu. Kamera v Kokešových rukou zblízka sleduje večírky, hádky, intimní momenty, rozhovory s kamarády, pijatyky, rodinné obědy, praxi ve škole i kouření za školou. Filmové jsou i způsob snímání či technika střihu, na němž snímek do velké míry stojí. Tasovská v tomto ohledu odvádí místy skvělý výkon: ze sto šedesáti hodin materiálu vydolovala za dva roky ve střižně intimní, i když rozdílně přesvědčivé portréty, s pozoruhodným vnitřním napětím podpořeným atmosférickou hudbou Ondřeje Holého alias dné.

Jednotlivé segmenty, jež nesou jména postav, vedou k malým cliffhangerům. Třeba Renatin příběh končí v momentě, kdy pečlivě namalovaná dívka v minišatech sedí před maturitní komisí s otázkou č. 7 Jan Neruda – Povídky malostranské. V kontextu už viděného se scéna chvěje nejen nejistotou maturantky, ale i lehkou absurditou. Nic by pro ni nemohlo být míň užitečné než biflování Nerudy.

Segmenty pak volně spojují a rytmizují dvě místa – taneční klub a kabinet ředitelky. Do prvního utíkají studenti před realitou, k intenzitě prožitku i pocitu sdílení s vrstevníky. Druhý slouží jako inscenovaný prostor, v němž si nejen vyslechnou, že propadají ze zahradnictví, ale vycházejí o nich najevo nové informace. Co se děje doma, co mají za sebou, co je frustruje, s čím si nevědí rady. Díky nim materiál získává na hloubce: postavy, které by mohly představovat prototypy teenagerů, se obalují masem zkušeností, emocí a konkrétních povah.

Konfrontace se světem dospělých je vůbec pozoruhodnou rovinou filmu. Jednak jsou tu rodiče, jejichž vliv dokument jen letmo naznačuje. Pak učitelé. Někteří tápou, jsou po letech práce ve školství unavení. Jiní zkoušejí naslouchat a v rámci možností své svěřence směrovat k tomu, co považují za důležité – k zodpovědnosti za vlastní život a rozhodnutí. I když nakonec je střet dospělé a studentské vize reality hlavně tíživý. Za dobře míněnými radami prosvítá konformismus a jasná představa, co je to být „spořádaný občan“. A moudra „život máš takový, jaký si ho uděláš“ jsou stejně prázdná jako silácké verše rapperů o fakování práce od devíti do pěti, jež znějí na místních diskotékách.

Na týden do Rumburka

Kokeš a Tasovská zachycují v podstatě mikrokosmos varnsdorfské střední. Údajně je k ní přivedl jeden z devadesáti lidí, kteří odpověděli na inzerát. Projekt, který měl zahrnovat celé pohraničí, se tak soustředil do jednoho města v nejsevernější části Česka ze tří stran obklopené Německem, které je ideálním místem pro tvůrce se zájmem o sociální i ekonomickou periferii české společnosti. V této souvislosti se ovšem nabízí otázka, zda bylo nutné za příběhy teenagerů jet až do Varnsdorfu, pokud bylo cílem ukázat současnou mladou generaci.

Metodu observace tvůrci zvládli a maximálně vytěžili, nicméně dokumentu přece jen chybí jasnější přesah. Kokeš má filmařskou intuici, s níž jde po emocích a vizualitě, Tasovská zase intuici střihačskou – a Nic jako dřív je film do velké míry intuitivní ve smyslu vyhmátnutí univerzálních pocitů dospívajících. Naznačené ekonomické a sociální souvislosti existence hrdinů a jejich rodin, které by téma ukotvily do Česka roku 2018, jsou ale příliš slabé (a záměrně vynechané) na to, aby se přesvědčivě protnuly s osobními rovinami tří osudů do zcela jasné výpovědi.

Lukáš Kokeš v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že nedokáže být dokumentarista-investigativec, který se dobře položenou otázkou dobere odhalení. Hned jeho celovečerní debut Pevnost je tak přes své politické téma o zemi nikoho mezi Ruskem a Evropskou unií, kde vládne podivný postkomunismus a bují zločin, obrazově i náladově poetický. Jeho příspěvek do povídkového filmu Gottland je zase studií mechanizace práce, kde se téma odráží i ve formě. A není překvapující, že v zakázkovém filmu pro Českou televizi do pořadu o tuzemské fotografii si vybral téma inscenované reality.

S inscenováním se pojí i etický rozměr míry manipulace a výběrovosti pohledu. „Dokument je vždy redukce světa skrze oči tvůrce,“ říká na to Kokeš v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Nejlepší by nakonec bylo, kdybychom nemuseli točit dokument a každý by se na týden jel podívat třeba do Rumburka, jak tam lidé žijí. Všichni by měli jasno i bez naší interpretace,“ dodává. Komu se do Rumburka nechce, může jít do kina. Nic jako dřív je víc než dobrá cesta, jak do jednoho výseku severočeské reality vstoupit.