ANO vypadá jako přehlídka sehnutých figur z minulého režimu

Ještě do neděle je na Malé Straně v Cihelné ulici přístupná studentská přehlídka Pokoje 4. Minule jsem tu naznačoval, že těsně před jejím otevřením nebylo tak úplně zřejmé, s čím se zde návštěvník setká, neboť impulzivní čekatelé na umělecké vavříny své projekty rozmýšleli vesměs do poslední chvíle. Dnes je situace již jasnější, neboť vše je – byť to tak občas na první pohled nevypadá – finální a hotové. Včetně prezentace aváckého Ateliéru intermediální tvorby II, který se tímto mohl na veřejnosti vůbec poprvé představit se svými novými pedagogy Pavlou Scerankovou a Dušanem Zahoranským.

Instalace V příštím životě chci být zase umělcem neodkazuje k věku prezentovaných, neboť ti si ještě na příští život mohou pěkně dlouho počkat. Ale k touze věnovat se věčně něčemu podobně kreativnímu jako zde vystavovanému nápadu naložit si tolik písku, kolik unesete, a z AVU ho pak donést Chodkovými sady až k Vltavě.

Zní to jako z nějakého formanovského filmu. Což by potvrdil kameraman Miroslav Ondříček, kdyby tedy již nespočíval na Olšanech. Na státní svátek jsem se zde zastavil se zástupci Odboru přátel SK Slavia Praha, o čemž si budete moct přečíst v pondělním tištěném Respektu. Uvedena tam ovšem nebude historka o tom, jak podle jednoho z přítomných pamětníků onehdy finančník Kellner na slávistického patriota křičel hrubé výrazy. Publikovat si ji zde můžeme dovolit, protože jen v dobrém se má mluvit o mrtvých - a Kellner na rozdíl od Ondříčka stále žije.

Žije také Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, respektive až do soboty žil jeho 19. ročník. Já tu ve středu začal pro mě překvapivým snímkem Jak změnit svět od Jerryho Rothwella. Překvapivým, protože jsem netušil, jak srdnatě začala v 70. letech cesta Greenpeace k dnešnímu globálnímu velkopodniku, pěkně v pěti lidech na člunech kdesi v ledovém moři, kde jste mohli potkat neskutečně apokalyptické lodě Sovětského svazu zbrocené rezem a velrybí krví. Scéna, kde přes amatérské námořníky na nafukovacím člunu letí těsně nad jejich hlavami stokilová harpuna, mi zůstane v mysli ještě dlouho.

Podobně jako pár výjevů z Cesty vzhůru od Davida Čálka. Zvlášť ten, kde horolezec Radek Jaroš usoudí, že bude lepší si nechat omrzlé prsty amputovat, neboť s menšími pahýly se mu bude líp šlapat. Chirurgova věta „Já jsem tu proto, abych prsty zachraňoval. Ale proti gustu žádný dišputát“ by se dala tesat.

S Davidem jsme kdysi pro televizi točili umělecký pořad Artóza, přesto se pokusím být objektivní: jeho čerstvý snímek by si neměli nechat ujít nejen milovníci vysokohorských dobrodružství, ale i rodinných melodramat. Osobně jsem si film přejmenoval na Výměnu manželek v 8 tisících metrech. V dobrém.

Při zemi se tentokrát naopak držel Vít Klusák. Jeho film Matrix AB – pro mě trochu překvapivě – doložil, že Vít si umí u tematiky, jakou je oligarchický a mediálně-magnátnický ministr financí Andrej Babiš, kupodivu udržet odstup víc než u méně ožehavých látek. Respektive jsem zatím v jeho pracích nikdy necítil takovou touhu po vyváženosti, což výsledku jen pomohlo.

Upřímně řečeno, Babiše si umím představit vyvedeného ještě v mnohem temnějších barvách než jako narcistického tlučhubu, který stát bere jako součást své firmy a lidi rozděluje striktně na poddané a nepřátele. Nakonec mě nejvíc oslovil pohled na fungování Babišovy strany, pardon hnutí. Takovou přehlídku sehnutých figur jako z minulého režimu opravdu neradost pohledět. Publikum, které se snažilo do sálu marně nacpat minimálně v dvojnásobném počtu, než umožňovala kapacita, Klusákovi bouřlivě aplaudovalo. A na můj vkus se Babišovi příliš smálo v místech, kde by spíš mělo plakat. Protože tahle „komedie“ jen tak neskončí, že ANO.

Méně nápadnou částí přehlídky v Jihlavě jsou výstavy. Jedna z nich probíhá v Galerii Jána Šmoka a symbolicky je věnovaná tvorbě studentů fotografie na pražské FAMU, čili na katedře, kterou Šmok v roce 1975 založil jako první vysokoškolské studium ve východní Evropě soustředěné výhradně na fotografii. Výstava se jmenuje 1336 km – Tunisko, jsme s vámi, kilometrický údaj odkazuje ke vzdálenosti, kterou studenti ujeli napříč africkou zemí, což jim umožnila dotace tamních kulturních institucí. Čemuž odpovídá i obsah výstavy: země, jež by mohla být pro objektivy pozoruhodná tím, jak si jen pozvolna hledá cestu k demokracii, se na pracích jeví především jako turisticky atraktivní destinace. Čili se dá v budoucnu v Tunisu očekávat zvýšený výskyt Jihlavanů.

V přehledu festivalových snímků budeme pokračovat zase za týden.