Anketa: V Cenách české filmové kritiky chybí dokument Nic jako dřív

O víkendu byly po deváté rozdány Ceny české filmové kritiky. Audiovizuální produkci uplynulého roku v nich hodnotí na padesát filmových kritiček a kritiků. Snímkem roku se stal Jan Palach Roberta Sedláčka podle scénáře Evy Kantůrkové, cenu za režii získal Olmo Omerzu za road movie Všechno bude, trofej za scénář pak Tomáš Pavlíček a Lucie Bokšteflová za komedii Chata na prodej. Nejlepším dokumentem byl vyhlášen titul Až přijde válka Jana Geberta, objevem roku Jakub Červenka za snímek Hovory s TGM. V následující anketě hodnotí filmoví odborníci výsledky Cen české filmové kritiky i českou kinematografii uplynulého roku. Mezi vítězi jim chybí dokument Nic jako dřív, shodují se, že česká kinematografie je rozmanitá a občas se nad hladinu vynořují zajímavé talenty, ale chybí tu skutečně výrazné, komplexní filmy.

Antonín Tesař, filmový publicista A2/Cinepur: Už teď se dá říct, že Ceny filmové kritiky tvoří potřebnou protiváhu Českým lvům, kteří se rozhodli vyzdvihovat konzervativní výpravnější dramata jako Masaryk nebo Toman.Jan Palach Roberta Sedláčka je oproti nim přece jen mnohoznačnější a vybízí ke kritičtějšímu uvažování o době a osobnosti, o které pojednává. Za nejlepší film loňského roku považuji Nic jako dřív Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Obecně si myslím, že to nejlepší, co český film mohl v loňském roce nabídnout, byly dokumenty a projekty mimo kino. Pozitivní je určitě to, že pokračuje kariéra tvůrců, kteří osvěžují českou kinematografii novými podněty jako Olmo Omerzu, Tomáš Pavlíček nebo Adam Sedlák. Všichni měli možnost natočit obstojné druhé projekty (u Sedláka po vynikajícím seriálu Semestr) a tím stabilizovat svoji pozici. Ceny filmové kritiky by se podle mě do budoucna měly přestat bát oceňovat dokumenty i v jiných kategoriích, než je ta, která je pro ně speciálně určená, a vůbec dávat svou podporu radikálnějším a vyhraněnějším počinům.

Helena Bendová, členka Rady Státního fondu kinematografie, filmová a herní historička a teoretička: Letošní Ceny české filmové kritiky jsou dobrým výběrem toho nejkvalitnějšího, co v tuzemské tvorbě v roce 2018 vzniklo. Kritici nejen svým finálním rozhodnutím, ale už i nominacemi prezentují užitečně alternativní pohled ve srovnání s Českými lvy, kteří míří většinou k trochu víc konzervativnímu pohledu na českou kinematografii. Pro filmový průmysl je dobře, že se (znovu) zviditelňují pozoruhodné snímky, z nichž některé mohly loni ujít pozornosti diváků. Výběr kritiků ukazuje, že česká kinematografie je v poměrně dobré kondici z hlediska pestrosti žánrů a forem natáčení – mezi vybranými díly najdeme vše možné od artových psychologických dramat přes thriller a historické drama až po komedie. Potěšující také je, že se často daří prosazovat mladým tvůrcům, a to se snímky, které v sobě spojují jak uměleckou kvalitu, tak diváckou vstřícnost, což není vůbec snadné.

Kamil Fila, jestevetsikritik.cz: Líbí se mi ta pestrost, téměř v každé kategorii byl oceněný jiný film. Vypovídá to jednak o tom, že si kritici umějí všímat toho, co je na jednotlivých dílech důležité, a neudělují ceny do počtu či za zásluhy. Osobně mě mrzí, že cenu za nejlepší dokument nezískalo krásně pocitové, a přitom sociálně bolavé Nic jako dřív, a že cenu za audiovizuální počin nedostal dravý Domestik, ale už trochu obstarožně zatuchlý Hmyz Jana Švankmajera. Ona pestrost a jistá mimoběžnost oproti tomu, jak vypadají nominace na České lvy, kde kraluje drama Toman, však říká i něco o tom, že v Česku loni nevzniklo žádné komplexní dílo výjimečné ve všech složkách. Úhrnem: je to stále větší boj historických „velkofilmů“ a malých artovek ze současnosti. Těm prvním chybí emoce a opravdovost, těm druhým přesvědčivost, že jsou dost závažné.

Barbora Ligasová, České filmové centrum: Myslím, že Ceny české filmové kritiky dobře odrážejí sílu nastupující mladé generace tvůrců (Olmo Omerzu, Tomáš Pavlíček, Beata Parkanová, Jana Gebert), ale i jeden aktuální trend v české kinematografie, a tím je životopisný film, který je již několik let na vzestupu - a Jan Palach je důstojným zástupcem tohoto žánru za rok 2018. Jen mě mrzí, že kritici v rozdávání cen opomenuli nominovaný film Adama Sedláka Domestik, který je pro mě nejvýraznějším českým debutem posledních několika let.

Tomáš Stejskal, Hospodářské noviny: I loni česká kinematografie relativně čile produkovala historické životopisné snímky, což je žánr, který v porevolučním filmu donedávna takřka chyběl. A jak ukazuje i hlavní Cena české filmové kritiky za nejlepší snímek, některým tvůrcům se daří uchopit tento žánr životněji než dřív. Jan Palach není tak strnulý film jako dobová dramata Masaryk či Toman, jejichž tvůrci neuměli silné náměty a velké ambice převést do díla schopného komunikovat s publikem a jejichž kvality byly spíše produkčního či technického rázu. Přesto je Jan Palach filmem, který se musí „probojovat“ svým scénářem, musí se vysmeknout z nástrah patosu, aby se na těch správných místech nakonec přece jen dotkl podstatného. Druhým výrazným rysem roku 2018 jsou snímky, které těží z divácky populárních a u nás zavedených žánrů komedie a dětského filmu a přitom umí oslovit i náročnější publikum. Jak Olmo Omerzu se svým nejvíce diváckým filmem Všechno bude, tak Tomáš Pavlíček s druhotinou Chata na prodej natočili filmy, které jsou potřeba, neboť kultivují střední proud, nestojí proti němu v opozici , navíc umí oslovit i mezinárodní publikum. Což je i případ krátkometrážního snímku Cukr a sůl Adama Martince, který směsí lokálního humoru a univerzálních vážných témat oslovil dramaturgy festivalu v San Sebastianu, kde měl světovou premiéru.

Naopak debut Adama Sedláka Domestik je příkladem díla s enormními ambicemi a se snahou napojit se na současnou světovou filmovou řeč, které ovšem navzdory přísné audiovizuální formě vlastní osobitý jazyk nenalézá. Možná Domestik žádnou z nominací neproměnil kvůli konzervativnosti české kritické obce, ale možná také proto, že zůstává až příliš mechanickou nápodobou svých vzorů. Více mrzí, že zůstal opomenut film Nic jako dřív Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské. Je to sice dokument, ale stylem, režií, kamerou a vlastně i scénářem předčí většinu hrané produkce. Na druhou stranu byla loni konkurence mezi dokumenty silná. Vzniklo hodně kvalitních titulů různých stylů a témat, které  zafungovaly mezinárodně. Jak dokumentární vítěz Až přijde válka, tak Nic jako dřív či Švéd v žigulíku měly premiéry na významných evropských festivalech v Berlíně či Amsterodamu.

Takže: rok 2018 byl různorodý, vzniklo více – obtížně souměřitelných – filmů hodných pozornosti, což ostatně dokládá i rozdrobení Cen české filmové kritiky mezi větší množství titulů. I v tomto ohledu pokračují trendy předešlých let. Jako by český film pozvolna přešlapoval přede dveřmi prestižních světových přehlídek a občas byl na chvilku vpuštěn dovnitř zadními vrátky. Ale na vjezd hlavní branou stále čeká. Smutným dokladem, že je potřeba přidat, je to, že zmíněný Domestik – coby formálně nejradikálnější loňské tuzemské dílo – oslovil právě dramaturgy velkého žánrového festivalu v Sitges. A přitom je to zjevně snímek, který by se chtěl poměřovat spíše s artovými filmy na umělecky vyhraněné přehlídce v Locarnu či s těmi, jež soutěží ve vedlejších sekcích festivalu v Cannes, než s fantasy a horory.

Anna Kopecká, umělecká ředitelka Febiofestu: Kdykoliv se v umění mluví o soutěžení nebo udělování cen, vzpomenu si na happening Jana Steklíka se závody stromů. I když stromům rozdáte závodní čísla, stejně nepoběží do cíle. Obdobně můžete vyhlásit nejlepší film roku, a přesto se skutečně „nejlepším“ nestane. Smysl podle mne dostává udělování cen i soutěžní sekce, pokud pomáhají propagovat, co by nemělo zapadnout, podporují slabé, malé a ty kteří nemají dost silný hlas. Český film lze jistě považovat za malý a slabý a stojí za to za něj bojovat a podporovat ho. V tomto ohledu si Cen české filmové kritiky vážím a v tom vidím jejich největší smysl.

Jaromír Blažejovský, pedagog a filmový kritik: V šesti případech z devíti se výsledky shodují s mým hlasováním ve 2. kole, ale 2. kolo se s mým hlasováním v 1. kole shodlo jen čtyřikrát. Radost mám z ocenění Hmyzu za výtvarnou stylizaci, dokumentu Až přijde válka a Jenovéfy Bokové ve Chvilkách.Hovory s TGM mi připadaly mdlé. A jsem fanouškem horníků, nikoli hokejistů! Jana Plodková měla dobře nasvícené šaty a šťouchanec vůči ČSFD se dočkal dotčené reakce na ČSFD. Světy biografů a novinářských projekcí se opět vzdálily: na jednom pólu Bohemian Rhapsody pro miliony, na druhém Všechno bude, plyšák pro zdejší kritičky a kritiky, na kterého do kina skoro nikdo nepřišel. Edukativní obrazy z domácích dějin (Jan Palach, Toman) se ještě drží, ale jejich publikum se ztenčuje. Mizí rozdíl mezi řemeslně kvalitními filmy a neprofesionálními pokusy; jak Zlatý podraz, tak Narušitel jsou ve svém sdělení podobně omezené. Není to absence peněz ani talentu, co dnes limituje český film; slabým místem je zaškatulkované myšlení.

Zdeněk Holý, děkan FAMU: Dlouho prosazuji myšlenku, že přes množství domácích cen bychom se měli poměřovat primárně se zahraničím. Tedy vítězi jsou pro mě dokument Jana Geberta Až přijde válka premiérovaný v Berlíně a film Olma Omerzu Všechno bude uvedený na festivalu v Torontu. Nelze také opominout mnoho úspěšných minoritních koprodukcí od berlínského vítěze Touch me not přes Judeho „Barbary“ až po v Cannes uvedenou Fugu, kde sice český podíl nebyl nejvýznamnější, ovšem ani zanedbatelný.