Amerikánka se vymyká všemu, co dosud v české kinematografii vzniklo

„Vzpomínky jsou potvory,“ říká režisér a scenárista Viktor Tauš a dobře ví, o čem mluví. Těch potemnělých má ze svého dětství a rané dospělosti dost a dost. „Jsme to, co si nepamatujeme,“ jako by mu odpovídala titulní postava jeho nejnovějšího snímku Amerikánka, jenž poměrně výrazně pročísl po své premiéře poslední zářijový týden podzimní sezonu tuzemského filmu.

  Část recenzentů i diváků je nadšená. Padají však i slova jako manýra, pod níž se pro ně ztrácí křehkost zobrazovaných emocí skutečné ženy Zdeny Vrbové, která si prošla komunistickými dětskými domovy a sametová revoluce ji vyplivla do pražských ulic, kde závislá na heroinu přežívala ze dne na den. Na ulici ji také tehdy závislý Tauš jako spřízněnou duši potkal. A po letech její příběh začal zkoušet vyprávět. Paměť a její zrádnost jsou v Amerikánce hlavním klíčem k vyprávění.

Ať už je reakce nadšená nebo umírněnější, je hyperstylizovaný proud vzpomínek na to, čím dívka byla a čím se přes všechna prožitá traumata dokázala stát, filmem, o němž se mluví. A to je přesně to, o co nakonec Viktoru Taušovi šlo především. Padesátiletý tvůrce jako by se snažil vrátit do rovnováhy – sám mluví o uzavření kapitoly – něco hodně osobního, co bylo v jeho vlastním světě vyšinuté: absenci bezpečného domova, který matka alkoholička nedokázala vytvořit, i vlastní odstřižení od okolí v etapě svých závislostí.