Seriály 2018: Přízraky minulosti, vtipní starci a vrazi na útěku

Pokud je něčeho v televizní tvorbě víc než dost, jsou to seriály. Globální producenti chrlí každý rok desítky nových a pokračují dalšími řadami těch úspěšných. Diskuse o konkrétních tak často nahradila prostá věta, že je jen málokdo stíhá sledovat. Následující text tak nabízí odpověď na otázku: Co stálo v uplynulém roce za to? Řazení je přitom volné – tedy seriály nejdou od nejlepšího k méně nejlepšímu.

The Haunting of Hill House (Netflix)

Seriál z dílny Mike Flanagana pustil Netflix on-line na Halloween. Právě na něj se logicky příběh v duchařském žánru hodí nejvíc. Pustit si jej ale může divák kdykoliv, protože v sérii podle ceněné předlohy Shirley Jackson z roku 1959 nejde (jen) o lekání a strašení, které se nejlíp hodí k duchařským halloweenským historkám. The Hause of the Hill tak není nutně určený jen milovníkům žánru.

https://www.youtube.com/watch?v=G9OzG53VwIk

Na jednu stranu je seriál přesně tím, co název napovídá. Podstatnou roli hraje rozsáhlý starý dům s nekonečnými chodbami a tajemnými dveřmi, v němž se dějí věci, které odporují rozumu. Vytí neexistujících psů prosekává noční vzduch, obrazy bouchají o zeď a některým z pěti dětí, které v domě se svými rodiči bydlí, se v noci zjevuje dáma s ohebným krkem. Zároveň ale všechna možná žánrová klišé Flanagan zručně obchází nebo je nechává pracovat pro příběh minulostí stíhaných postav, který se odehrává mezi „tehdy“ a „teď“. Hned z kraje scénář popírá klasické pravidlo příběhů o strašidelném domě, kdy přežití celé zkušenosti není konec příběhu, ale jeho začátek. Už dospělé děti, jejichž matka před léty spáchala sebevraždu, musí prožít traumatické dětství znovu a čelit tajemnému domu. Divákovi je přitom odpírána základní informace, co se vlastně stalo a jak se jim vůbec podařilo uniknout. A nikdy se to nedozví zcela.

Seriál se soustředí na odhalování něčeho jiného. V jeho srdci je otázka, co vedlo od „tehdy“ k „nyní“ - a jak se na začátku milující a fungující rodina postupně rozložila. Proč mají děti komplikovaný vztah se svým otcem a jeden s druhým, proč si jedno v dospělosti zvolí jako povolání balzamování mrtvých a jiné utíká ze světa závislostí na drogách. Spletité rodinné drama je tak silnější než duchařina, u níž Flanagan občas přece jen koketuje se stereotypem. Seriál naopak stereotypu ujíždí ve výrazném vizuálním pojetí. Flanagan maximálně využívá prostoru domu k dlouhým jízdám a vynalézavému umisťování kamery, které znásobuje nebo podtrhává hrůzu. Nakonec ale nejsou největšími přízraky duchové skrývající se ve stínech nebo strnule se vztyčující v márnici, ale lidé – mrtví stejně jako živí.

Barry (HBO)

Bill Hader byl známý hlavně jako jedna z výrazných tváří a talentů show Saturday Night Live (SNL). Výchozí premisa jeho seriálu Barry by tak klidně mohla být základem některého ze skečů SNL. Bývalý mariňák, aktuálně nájemný vrah prožívající existenciální krizi dostane „zakázku“ v Los Angeles. Shoda okolností ho přivede do herecké skupiny, kde najde nepravděpodobnou odpověď na své pochybnosti – opustit zabíjení a stát se hercem. Místo scénky, která rychle odezní, ale Hader spolu s Alecem Bergem napsali černou komedii plnou absurdit. V ní se kolem titulního hrdiny - který se doslova snaží přehrát do jiné životní role, protože vezme vážně řeči hereckého kouče, že je možné tvrdou prací přijmout novou identitu - splétá síť lží, fabrikací a stále nepravděpodobnějších událostí, zahrnujících i neschopnou čečenskou mafii, jež mu v jeho přerodu brání. Hader svojí kamennou tváří bez emocí připomíná komika Bustera Keatona. Ostatně i jeho komika vychází z reakcí na okolní prostředí nastavující mu neustále nové překážky. V nich ale Barry často vidí spíše nové výzvy - jak seriál ironizuje a dovádí do extrému fetišizovaný individualismus nebo práci na sobě.

Hader má za sebou skvělý cyklus Documentary Now!, v němž si se svým sparingpartnerem z SNL Fredem Armisenem utahovali ze současné dokumentární módy a znovu s posunutím do nečekané roviny natáčeli klasické dokumenty. Ve své první hlavní seriálové roli se vymaňuje dostatečně přesvědčivě ze škatulky pouhého herce humorných skečů. Základní premisa, která by se mohla rychle ošoupat, tak má podstatně delší životnost. Seriál se místy pohybuje zběsile mezi žánry, ale Hader je vždy nějak udrží v jakés takés harmonii – jakkoliv balancující na okraji propasti jako sám Barry.

Ostré předměty (HBO)

Ostré předměty jsou další ze seriálů, který dokládá, že se HBO výrazně přeorientovala na ženské publikum, ženské hrdinky a témata. V přehuštěné seriálové krajině je to strategie, která stanici nejen zajistí pozornost, ale umožní vyprávět i nové příběhy a pouštět do éteru jiné hrdinky. Camille Preaker (Amy Adams vystupující ze své standardní role milých holek) je reportérka, kterou šéf pošle do jejího rodného městečka v dusné Missouri, aby napsala o jedné ztracené a jedné zavražděné dívce Spisovatelka Gillian Flynn ji stvořila ve svém debutu, k němuž se stočil zájem producentů až poté, co její další knihu Zmizelá natočil David Fincher. Preaker je stínem bývalé jižanské krásky z dobré rodiny. Cesta zpět do rodného města jí má podle jejího šéfa pomoci postavit se čelem problémům a démonům z minulosti, které doposud řeší vodkou i drastičtěji, jak se postupně ukáže. Jizvy, o nichž se často mluví v souvislosti s minulostí metaforicky, jsou v jejím případě jednoznačně fyzické.

Ostré předměty, zasazené do atmosférického dusna podobného tomu v hrách Tennessee Williamse, nabízejí radikálně temný pohled na ženy, na jejich emoce jejich skutky a konstrukce ženskosti. Pátrání po tom, co se oběma dívkám stalo, střídají halucinace a psychózy hlavní hrdinky konfrontované s její matkou, která chce – jako správná jižanská kráska – udržet iluzi, že je vše vlastně v pořádku, tak dlouho jak to jen jde. Vše „hezké“ se ale pod povrchem rozkládá. A jizvy přibývají. Ostré předměty jsou tak víc než o vyšetřování zločinu o devastujícím dopadu vytěsňovaných traumat. Vizuálně rozechvělý seriál je pro každého, kdo je ochotný dobrovolně vpustit do svého života tíhu a tmu. Jakkoliv to nemusí znít jako nejatraktivnější příslib v době, kdy chce každý trávit bramborový salát, stojí to za to.

The Goldbergs (ABC)

Osmdesátá léta neskončila, osmdesátá léta trvají. Tak by se dala parafrází verše z hitu skupiny Lucie charakterizovat pozice osmé dekády v současné populární kultuře. Symbolem fascinace vším z doby, kdy frčeli VHS, BMX, klíče na krku a Rambo, je seriál Stranger Things. Pocta pop-kultuře reaganovské éry i pytlačení v jejím revíru zároveň. Na opačné straně spektra od potemnělých odvrácených světů existujících za fasádou bezpečného předměstí se rozkládá komediální seriál Goldbergovi (letos šestá sezóna).

Zjednodušeně řečeno, Stranger Things jsou pro zádumčivé cool diváky, Goldbergovi pro nerdy, kteří si chtějí dekádu pamatovat nikoliv přes traumata, ale přes prožitky a pozitivní nostalgii. Seriál o pětičlenné židovské rodině, jejíž radosti i strasti během let natáčí na video nejmladší syn, který miluje Atari, Spielberga i Transformery, je méně konzervativní a klišé, než by se na první pohled mohlo zdát. Není definicí cool. Už to, že o něm čtete mezi nej seriály uplynulého roku, by mnozí považovali za úchylku. Ale za pozornost stojí proto, že se mu daří přiblížit onen mýtický étos osmdesátých let, k němuž se cool seriály tak cíleně odkazují.

Escape at Dannemora, Showtime

V roce 2015 utekli David Sweat a Richard Matt, dva vrazi odsouzení na pětadvacet let, z věznice ve státě New York. Prořezali a propilovali si cestu ven nástroji, které jim za mříže vpašovala jednapadesátiletá zaměstnankyně v šicí dílně, kde oba vězni pracovali. S oběma měla postupně sexuální poměr a plánovali společnou budoucnost v Mexiku poté, co zabije svého muže, také zaměstnance věznice. Útěk, na jehož konci nechali vězni ostraze na památku kousek papíru s poznámkou „Hezký den“, zachycuje seriál Útěk z vězení v Dannemoře.

https://www.youtube.com/watch?v=RVbOjP1Ziec

Šestidílná série v hlavní roli s Beniciem Del Torem, Paulem Danem a k nepoznání změněnou Patricií Arquette si tak zakládá na faktech. Scénáristé vycházeli z detailní stopadesátistránkové zprávy státního návladního i z přepisu rozhovorů. Navštívili Clintonovo nápravné zařízení v Dannemoře. Cílem bylo natočit realistickou anti-tezi k populární, třináct let staré fantazii Útěk z vězení. Jak by mohl takový útěk dvou vrahů vypadat bez vypravěčského a dramaturgického testosteronu? Dynamické a nečekané zvraty střídá ubíjející pracovní rutina a řezání železných trubek šnečím tempem. Každá překonaná překážka s sebou nese další, kterou je třeba obejít. Romantický běh ke svobodě se nekoná.

Seriál pozoruhodně pracuje s pocitem pomalu ubíhajícího času a repetice, které zdůrazňují vězeňskou realitu a její pravidla založená na přesně organizovaném čase a stejně nalinkovaných interakcích mezi vězni i mezi vězni a bachaři. V sérii nemá místo ani romantika obvykle spojovaná s žánrem útěků z vězení. Jakékoliv sympatie, které by mohl Del Toro coby charismatický psychopat a vězeňský kápo malující obrazy vyvolávat, scénář zchladí třeba jedním nepříjemně realistickým gestem při sexu ve skladu. Nesledujeme euforické Vykoupení z věznice Shawshank, kdy se neprávem odsouzený hrdina dostává spravedlivě na svobodu. I nad třemi spiklenci spojenými jednou misí i vidinou lepšího života neustále visí možnost vzájemné zrady.

The Kominsky Method (Netflix)

Stáří, potažmo smrt západní společnost vytlačuje na okraji, mimo dosah. Podobně se k ní staví televizní seriály. Už to, že se The Kominsky Method v hlavní roli s Michalem Douglasem coby starým hercem pouští po hlavě do tabuizovaných témat, by seriálu zajistilo body k dobru. Čtyřiasedmdesátiletý Douglas ztvárnil kdysi úspěšného hollywoodského herce, který se živí tím, že učí adepty herectví. Bojí se smrti víc než netalentovaných žáků. Série jde ale podstatně dál než k bobříkovi za odvahu sáhnout po tématu a hrdinech vytlačovaných na periferii. Je to seriál po čertech vtipný, často na nečekaných místech. The Kominsky Method sice začíná smrtí manželky nejlepšího kamaráda hlavního hrdiny a frekventovanými tématy jsou rakovina a problémy s močením, ale vše spojené se stářím je bráno jako součást reality, kterou jde glosovat s ironickým odstupem, aniž by z ní tvůrci snímali bolest, která se s ní pojí.

https://www.youtube.com/watch?v=TjuOTlf5Jb0

Hlavní vtip The Kominsky Method spočívá v tom, že staví na hlavu stereotyp moudrého starce, jenž s věkem získává pevnou půdu pod nohama a klid. Zároveň z nich nedělá infantilní staříky, kteří jsou legračně mimo, ani nerealisticky virální muže, kteří popírají zákonitosti přírody – i když neúprosnost témat zmírňuje seriál tím, že jsou oba hrdinové úspěšní a bohatí. I na sklonku života může být člověk stejně nejistý a ztracený a řešit nepovedené vztahy jako dvacetiletý mladík nebo muž s krizí středního věku na krku. Jinými slovy, The Kominsky Method snímá stigma ze stáří a vrací jej zpátky do života.