Tady si všichni zachraňují holý život. Na duši bude čas, až opadne adrenalin z nebezpečí

Je sobotní podvečer a na vlakovém nádraží ve Lvově není k hnutí, stejně jako o den později. O víkendu byl nával uprchlíků z ostřelovaných částí Ukrajiny zvlášť vydatný. Do obrovské haly nelze vejít, aniž by se člověk neprodíral lokty skrze namačkané lidi. Fronta se vine ven a zahýbá kolem budovy, i když slovo “fronta” není přesné. Je to spíš chumel. I přiléhající autobusové nádraží je plné - autobusů a dodávek, které svážejí lidi na hranici. Lidi, kteří doufají, že na ně vyjde místo.

K jedné z dodávek běží lékař, něco se děje. Je to auto ukrajinské charity, která sem přivezla z hranic humanitární pomoc, vyložila ji, naskládala do nákladního prostoru pár matrací a nabírá lidi, které vyloží na hranici Ukrajiny a Polska. Tam je vymění za další balík vod, jídla a plen. Lidí se do dodávky vejde dvanáct až šestnáct; podle toho, kolik je mezi nimi dětí a jak jsou velké.

“Byla tam stará paní a její dcera, která měla s sebou menší dítě. A starší paní dostala nejspíš epileptický záchvat, měla třas, křeč, pěnu u pusy, přivolali jsme doktora,” popisuje fotograf Respektu Milan Bureš. Řidič ji pak nechce vzít z obavy, že nevydrží cestu na 70 kilometrů vzdálenou hranici, která trvá přes kontroly na silnicích a kvůli zácpám několik hodin. “Její dcera ho zoufale přesvědčovala, že to nic není, že má matka občas záchvaty a dohromady o nic nejde,” líčí Milan Bureš, “strašně se bála, že je nevezmou, když už konečně našly místo v dodávce a může je to posunout na cestě ze země. Jely z bombardovaného Kyjeva.”

Právě odtud přijel teď další vlak. Masa lidí se vyvalila na peron, ale z něj už se do nádražní haly nedostane. Podchod nádražní budovy, odkud se opačným směrem vychází na jednotlivá nástupiště, je plný lidí ode zdi ke zdi, nejde tudy projít. Před východy na nástupiště stojí hlídky; když vlak přijede, pouštějí čekající lidi z tunelu po částech.

Příchozí z Kyjeva strávili deset a více hodin na cestě. S miminky a batolaty na rukou nebo chodícími malými dětmi za ruku (ty ještě větší už jdou samy a nesou zavazadlo) teď musí jít z perónu venkovním schodištěm a zařadit se na konec lidí čekajících před nádražím. Běžně jezdí vlak z Kyjeva do Lvova kolem sedmi hodin, teď deset až dvanáct, protože trať před vlakem kontroluje armáda - zjišťují, zda není zaminovaná, zda nejsou koleje poškozené separatisty nebo přes ně neleží nastražená překážka.

Když už je vlak dost prázdný, na venkovním schodišti, kterým dav lidí schází na prostranství před nádražím, utvořili dobrovolníci hada a posílají si z ruky do ruky až k vagonům balíky humanitární pomoci. Vlak ji poveze s sebou do ostřelovaného Kyjeva, kam zamíří pro další lidi na útěku.

Místo času svítí nula

V pondělí dopoledne je situace na nádraží mnohem horší než před pěti dny, kdy jsme do Lvova přijeli poprvé – a už tehdy se zdála neúnosná. Je však o něco málo lepší než o víkendu. Mezi čekajícími v hale a těmi, kteří se tu tlačí na pokladny, informační okýnka a k informačnímu stánku s dotazy, se dá projít i bez použití loktů. Lidé udělali zástup, který se vine ven před nádraží - jeho konec v ulici ale není pohledem od nádražních dveří znát. V každé řadě zástupu je šest až deset lidí; pořád je to spíš dlouhý chumel, ale organizovanější než o víkendu.

Informační světelná tabule v hale ukazuje vlaky, které odtud budou odjíždět - písmena hlásí jen informaci, odkud kam jedou, bez času příjezdu nebo odjezdu; zkrátka někdy dnes. Místo časů je u spojů počet volných míst k rezervaci, ale až na zřídkavé výjimky všude svítí nula. I ve vlacích, které nemíří na hranice a dál, ale dolů na jihozápad, ke Karpatům, kam se část žen s dětmi jede schovat, protože odjíždět ze země zatím nechtějí.

Na ty vnitrostátní se dá koupit lístek u pokladny. Ty, které jedou “ven” nebo na hranice, jsou teď ve válce všechny zadarmo - kdo se nacpe, ten v nich je. Paní Naďa se čtyřletou dcerkou stojí v první třetině fronty – popisuje, že na to potřebovala 16 hodin. U stánku dobrovolníků v hale si lidé ofocují seznam vlaků, které je dnes mohou odvézt až za hranice, nejčastěji do polského Přemyšlu, města hned za hranicí Ukrajiny, nebo Chelmu a Hrubešivu, také kousek za hranicemi na polské straně. Odtud si musí nějak poradit. Na seznamu je takových vlaků pro dnešek dvacet. Tady je u nich čas odjezdu, ale jak říká dobrovolnice, je jen orientační.

Mezi vlaky je i několik spojů, které sem už dorazí naplněné lidmi a jedou dál - přijíždějí  z ostřelovaných míst nebo měst, na něž se Putinova armáda už už tlačí, Charkova, Kyjeva, Dnipra, Záporoží.  Jeden z nich jede z Kyjeva až do Varšavy. “Občas má vlak z Charkova zpoždění i den,” říká žena v pokladně.

Lidé, kteří sem přicestovali, se u informačního stánku dobrovolníků v hale dozvědí, kam mohou jít spát - dostanou seznam možných míst v noclehárnách s matracemi poblíž nádraží, aby si mohli s dětmi odpočinout, než se zařadí do fronty a pojedou dál. “Počet lidí na nádraží se zvyšuje, je jich pořád víc a víc,” říká Natalia, dobrovolnice u stánku, v předválečném životě učitelka. “Čekají tu minimálně den.”

Co myslíte vy

Venku před nádražím je spousta stánků s pomocí. Ve stanu červeného kříže se rozdává houska se sýrem nebo marmeládou, naproti stojí polní kuchyně, v ní vojáci právě připravují polévku. U dalšího stanu stojí dobrovolník. Do megafonu hlásí lidem čekajícím ve frontě do nádražní haly, že se právě uvolnila dvě místa v autobuse mířícím na ukrajinsko-polskou hranici.

Pár se jich z fronty odlepí a jde se přeptat: je to sice hned, ale tyhle autobusy nepřejedou hranici, lidé ji budou muset přejít pěšky. Videokamery z hraničních přechodů ukazují moře hlav natěsnaných na sebe, konec není vidět – i pěší tam čekají deset hodin a víc. Jeden z přepravců hlásí, že když je velký nával, tak i den.

Mrzne. U nádraží jsou vytápěné stany určené k zahřátí lidí, hasiči do nich pouští ženy a děti. “Zatím mě od začátku války oslovili jen dva lidé, spíš tu pomáhám organizovat,” říká člen požárního sboru označený na oděvu nápisem Psycholog. “Je to pro psychiku lidí extrémně zátěžová situace, ale teď si tady všichni zachraňují holý život, nemají čas a myšlenky na zachraňování duše. To přijde později, až opadne adrenalin z nebezpečí.”

Na autobusovém nádraží jsou vozy českých, polských i ukrajinských společností, u nich chumly lidí.  Mnohdy až ve frontě zjišťují, kam autobusy jedou – ale ani poté z front neodcházejí. Hlavně pryč, pak to nějak dopadne. Výhodnější jsou autobusy, které jedou z hranic dál - z nich člověk nemusí vystoupit a jít přes hranici pěšky. Sice v nich pak sedí den a víc, ale není jim zima.

“Můj kolega odtud vyjel včera ve tři odpoledne a ještě pořád stojí na hranici ve frontě,” říká řidič autobusu, který veze lidi přes Polsko do Prahy. “Ty stojící na hranici bereme dovnitř do autobusu, hlavně ty s dětmi. Ať nečekají venku v zimě. Za hranicí je zase vypustíme,” popisuje. Na rozdíl od vlaků, které odjíždějí s lidmi namačkanými i v chodbičkách, autobusy nesmí vézt po silnici stojící, jen ty na sedadlech.

“Nevíte, kdy přijdeme na řadu?” ptá se starší žena - přijela ze Záporoží s dcerou a jejími dvěma dětmi, jedno je dvouměsíční holčička, kterou babička drží zabalenou v dekách. Řidič jim dá vizitku, kam mohou volat a zadat si místo, dnes je plno. “Občas někdo nepřijde, protože sehnal jiný odvoz, vydržte ještě,” říká současně řidič - ale lidí, co takhle s nadějí čekají, je tu plno. Paní s děvčátkem v rukou má slíbeno, že dostane přednost, když to jen trochu půjde a nějaké sedadlo zůstane neobsazeno.

Autobus jede přes Polsko do Prahy. Kam vlastně ženy ze Záporoží míří, kde z něj vystoupí? “Nevíme. Co myslíte, kde to bude lepší?”