Ivan Krastev: Proč se liberálové tak těžko smiřují se změnou epochy

Když jsem po Trumpově vítězství v listopadových prezidentských volbách sledoval zoufalství a úžas liberálů, vkrádal se mi do mysli depresivní pocit, že tohle všechno jsem už jednou zažil. Vzpomínky mě zavedly zpět do roku 1989, kdy padla berlínská zeď – což znamenalo začátek konce sovětského komunismu a stržení železné opony, jež Evropu rozdělovala od konce druhé světové války. Rozdíl byl v tom, že tehdy se zhroutil jejich, komunistický svět. Tentokrát padá svět náš – svět liberálů.  

Když se v roce 1989 vše obrátilo vzhůru nohama, žil jsem v zemi, jež byla součástí Varšavské smlouvy, dokončoval jsem právě studia filozofie na bulharské Sofijské univerzitě. Celá situace v sobě měla něco z francouzského existencionalismu. Zažít náhlý konec něčeho, o čem nám tvrdili, že bude trvat věčně, bylo matoucí – osvobozující i hrozivé zároveň. Spolu s ostatními studenty mě zaplavil pocit náhle získané svobody, ale současně jsme si uvědomovali, jak je politická situace křehká. A tento radikální zvrat se ukázal být klíčovou zkušeností mé generace.  

Na světové scéně však šlo o ještě podstatnější změnu, než si mnozí z nás dokázali tehdy představit. Rok 1989 byl skutečně annus mirabilis, rok zázraků – jenže trochu jiným způsobem, než to západní liberálové popisují v posledních třech desetiletích. Odolnost čínské komunistické strany, ztělesněná v potlačení prodemokratického hnutí na náměstí Nebeského klidu, se dnes zdá být významnější než pád berlínské zdi. Z ruské perspektivy pak není nejdůležitějším aspektem roku 1989 konec komunismu, ale zhroucení sovětského impéria spojené se stažením sovětských jednotek z Afghánistánu. Díky tomu mohl tehdy Usáma bin Ládin vyhlásit vítězství džihádistů nad bezbožným Sovětským svazem. V roce 1989 se také v bývalé Jugoslávii začal vracet na politické výsluní nacionalismus. 

Návrat Donalda Trumpa k moci ve Spojených státech se pak může ukázat jako další podobný příklad v období silných politických otřesů. Pokud chtějí liberálové úspěšně reagovat na výzvy nové Trumpovy administrativy, musejí být schopni kriticky reflektovat, k čemu vlastně v roce 1989 došlo – a odložit příběh, který od té doby sami sobě vyprávějí. Beznaděj lze překonat prostřednictvím hlubšího porozumění situaci.  

Skuteční vítězové a poražení

Z hlediska liberálů může být srovnání protisovětských revolucí roku 1989 s antiliberálními revolucemi dneška téměř skandální. Rok 1989 přece podle známé věty Francise Fukuyamy znamenal „konec dějin“, zatímco Trumpovo vítězství podle mnoha liberálů odkazuje spíše ke konci demokracie. Rok, kdy padla berlínská zeď, byl chápán jako triumf Západu, dnes dominuje debatě jeho úpadek. Zhroucení komunismu provázela vize demokratické, kapitalistické budoucnosti, dnes je budoucnost plná nejistoty. V roce 1989 panovala internacionalistická a optimistická nálada; ta dnes zakysla do nacionalismu, nebo dokonce nihilismu.

Trvat na rozdílech ale znamená nevidět podobnosti. Když člověk prožije podobné zlomové dějinné okamžiky, naučí se mnohé, ale nejdůležitější je poznání, s jak nečekanou rychlostí ke změnám dochází. Lidé dokážou prakticky přes noc naprosto změnit své názory a politickou identitu. Co se ještě včera zdálo nepředstavitelné, je dnes samozřejmostí. Proměna je tak hluboká, že lidem začnou velmi rychle připadat jejich dřívější postoje a rozhodnutí nepochopitelné. 

Konkrétně v tuto chvíli je těžké pochopit, jak mohl někdo, kdo je při smyslech, ještě před šesti měsíci vůbec věřit, že by stárnoucí a neoblíbený Joe Biden mohl znovu zvítězit ve volbách? Trump neuchvátil veřejnost tím, že měl lepší plán jak zvítězit na Ukrajině nebo zvládnout globalizaci, ale tím, že pochopil, že včerejší svět se už jednoduše nevrátí. Poválečná politická identita Spojených států zmizela v propadlišti volebních uren. Nastupující Trumpova administrativa může podle vlastních měřítek uspět, nebo naprosto selhat, ale starý svět se každopádně neobnoví. Nepřeje si to dokonce ani většina liberálů, představa americké výjimečnosti dnes vyhovuje málokterému Američanovi. 

Po Trumpově vítězství se někteří političtí komentátoři s tragickým výrazem ohlíželi na třicátá léta minulého století, kdy světem začal obcházet fašismus. Problém je v tom, že třicátá léta jsou za horizontem naší paměti, zatímco devadesátá léta jsou pro nás stále živá. Já jsem si z tohoto desetiletí odnesl poznání, že radikální politická změna dává vítězům do ruky bianco šek. Pochopit proč voliči hlasovali pro Trumpa, nám jen málo pomůže v porozumění tomu, jak se svou mocí v úřadu naloží.   

Politických zvratů obvykle dosahují dříve nepředstavitelné koalice, které spojuje spíš zápal než společný program. Politici, kteří k nim přináleží, mají obvykle chameleonskou schopnost přizpůsobit se okamžiku – a nikdo to v dnešní době neumí lépe než právě Donald Trump. Američtí liberálové, kteří jsou bez sebe z toho, že lidé dokážou miliardářského playboye vnímat jako lídra hnutí proti establishmentu, by si měli vzpomenout, že Boris Jelcin, hrdina ruské protikomunistické revoluce v roce 1990, byl jen o několik málo let dříve jedním z vůdců tamní komunistické strany. 

A podobně jako konec sovětské éry bude mít i Trumpovo znovuzvolení globální rozměry. Znamená konec Spojených států jako liberálního impéria. Ano, Amerika zůstává i nadále světovou velmocí a v jistém smyslu zůstane také impériem, nebude to však impérium liberální. Jak ukazuje dílčí úspěch Bidenovy mobilizační snahy na obranu „liberálního mezinárodního řádu“ tváří v tvář ruské invazi na Ukrajinu, sama představa existence takového řádu byla pro mnohé kritiky vždy pouze západní fikcí. Existoval tak dlouho, dokud měly Spojené státy moc a politickou vůli ho nastolovat a vynucovat.

To Trump dělat nebude. V zahraniční politice není ani realista, ani izolacionista; je revizionista. Je přesvědčen, že Spojené státy zásadně neuspěly ve světě, který samy stvořily. Amerika se v jeho interpretaci stala během posledních tří desetiletí spíše rukojmím než hegemonem mezinárodního liberálního řádu. V poválečném světě dokázaly Spojené státy úspěšně integrovat poražené nepřátele Německo a Japonsko do demokratického vládnutí, mezinárodního obchodu a ekonomické prosperity. Pro Čínu to však neplatí: v Trumpově vidění je právě Peking největším vítězem změn po roce 1989. 

Vzdor je zbytečný

Druhý Trumpův nástup se bude nepochybně od prvního lišit. V roce 2016 připomínalo jeho setkání s americkou mocí schůzku naslepo. Nevěděl přesně, co chce, a americká moc zase přesně nechápala, co je zač. Tentokrát je to jinak. Amerika možná zůstane demokratická, bude to ale divočejší demokracie. Její instituce pod novým vedením pravděpodobně opustí bezpečnou zónu konsenzuální politiky a začnou se vymykat kontrole. V dobách rychlých změn se politici nesnaží stát řídit, ale porazit. Stát a „hluboký stát“ pro ně znamenají totéž.  Neliberální lídři vybírají členy svého kabinetu stejně jako si císaři vybírali guvernéry vzpurných provincií: nejvíce záleží na jejich loajalitě a na schopnosti odolávat svodům. 

V Trumpově první administrativě vládl chaos. Jeho druhá vláda bude chaos využívat jako zbraň. Své protivníky Bílý dům zcela zahltí přívalem exekutivních nařízení a vyhlášek. Řadě soupeřů často nezbude než se jen dohadovat, proč se Trump rozhodl právě tak, jak se rozhodl. Další budou zcela zmatení rychlostí a množstvím kroků.  

Biden v roce 2020 porazil Trumpa s nabídkou normality. Avšak normálnost již demokratům nepomůže. Jako nejnovější příklad vítězství protipopulistické politiky může posloužit Donald Tusk, který zvítězil v roce 2023 v polských parlamentních volbách. Vrátil se do úřadu premiéra nikoli proto, že sliboval návrat starých časů, ale proto že jeho strana dokázala zformulovat novou přesvědčivou politiku. Přijala progresivnější postoje k tak kontroverzním otázkám, jako je právo na potrat a ochrana pracujících, ale zároveň se chopila polské vlajky a vlastenectví. Tusk nabídl Polákům nový velký příběh, nikoli pouze jinou politickou strategii. Úspěch Občanské platformy byl stále závislý na schopnosti sestavit koalici s dalšími stranami, což je potencionálně křehký základ vládnutí, ale nabízí aspoň návod, jak se může liberální střed obrodit a zastavit nástup populismu.  

Spojené státy čelí velkému riziku. Následující roky se může americká politika snadno nést ve znamení krutosti a přízemní pomstychtivosti, nebo ještě hůře. Ze strany liberálů by však nebylo moudré, kdyby vystupovali pouze jako obránci mizejícího statu quo. Takový postup by znamenal pouhou reakci na cokoli, co Trump udělá. Pozice odporu a vzdoru je možná nejlepším způsobem, jak porozumět tyranii, ale není to nejlepší způsob, jak zvládnout okamžik radikálního politického zlomu, v němž je tyranie sice možná, ale není nevyhnutelná. 

V roce 1989 si politolog Ken Jowitt, autor knihy New World Disorder, skvělé studie o komunismu v tomto období, všiml, že podobné zvraty nutí politiky, aby si osvojili nový jazyk. Slova, jež mívala dosud magickou moc, ji najednou ztrácejí. Slogan „Demokracie je v ohrožení“ demokratům v loňských volbách nepomohl, protože mnozí voliči prostě v samotném Trumpovi tuto hrozbu neviděli a nevnímali. 

Jak si všiml George Orwell, „spatřit to, co leží člověku přímo před nosem, je nikdy nekončící dřina“. Přijmout výzvu a chopit se nového je velmi obtížné, i když je jeho nástup nepopiratelný – a pro mnohé liberály bude nejspíš šokující, jak málo slz budou lidé nad zánikem starých pořádků prolévat. Navzdory tomu, co se zdálo být správnou reakcí v roce 2016, dnes úkolem Trumpových protivníků není vzdorovat politické změně, kterou rozpoutal, ale přijmout ji – a využít situace k vytvoření nové koalice za lepší společnost.

© 2025 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic Magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.