Haiti je jediná země, kde potomci otroků platili rodinám bývalých pánů

Jedno z nejhorších zemětřesení, které lidstvo kdy postihlo. Epidemie cholery, kterou sem omylem přivlekli vojáci modrých přileb OSN. Seriál ničivých tornád a cyklonů. Gangy, které zesílily do té míry, že zavraždily prezidenta a ovládají velkou část hlavního města Port-au-Prince. Výčet přírodních i politických katastrof, které v posledních letech postihly karibské Haiti, dokresluje osud šikovného tlumočníka, který mi v této zemi před desíti lety pomáhal na reportáži. Práci najde, jen když přijde další krize a ve větším počtu přijedou zahraniční humanitární organizace. Jakmile jejich projekty skončí, je zase bez stálého příjmu, protože normální ekonomika v zemi chycené do pasti permanentní krize nefunguje. Zrovna o víkendu mi psal, že gangy zcela vykradly malý obchod, který ho drží nad vodou.

Málokterý stát má tak tragický osud – a tento pocit ještě zesiluje kontrast zoufalé současnosti s velkolepým začátkem. V 18. století bylo Haiti, přední vývozce cukru, nejvýnosnější francouzskou zámořskou državou. Na tamních plantážích vládl ten nejefektivnější otrokářský systém Nového světa: na jednoho bělocha podle historiků vycházelo asi deset černošských otroků. Ti se však proti svému osudu vzepřeli. Nezávislé Haiti v roce 1804 vzešlo z jediné úspěšné revoluce černošských otroků proti bělošským pánům.

Deník The New York Times minulý týden zveřejnil mimořádnou pětidílnou historickou investigaci, která pomáhá lépe pochopit, jak se z úspěšné revoluce zrodila i tamní permanentní krize. “Pokrývám Haiti od zemětřesení v roce 2010 a od té doby tam pravidelně cestuji. Každý novinář, který na Haiti nějaký čas stráví, je konfrontován s toutéž otázkou: Proč je to tady tak špatné? I jiné - ve srovnání se Spojenými státy, Kanadou či západní Evropou - chudé státy mají nějaké sociální služby. Haiti vůbec,” vysvětlila motivy rešerše Catherine Porter. Byla jednou ze čtyř novinářů a novinářek, kteří na projektu déle než rok intenzivně pracovali.

Osvobozením k izolaci

Klíčovým datem jejich výzkumu byl rok 1825, kdy se k břehům Haiti vrátily francouzské válečné lodě. Přivezly ultimátum od krále Karla X. - Haiti musí zaplatit bývalým francouzským otrokářům 150 milionů franků reparací za ztracený majetek, nebo dojde k nové válce. Za “ztracený majetek” Francouzi považovali i otroky, Haiťané si tedy měli svou zbraněmi vybojovanou svobodu znovu vykoupit.

V tehdejším koloniálním světě byli zcela izolováni, neboť otrokářský systém vládl na jihu USA i na britských koloniích na Barbadosu a Jamajce. Báli se francouzské invaze, a tak souhlasili. Potřebné peníze však Haiti nemělo: požadovaných 150 milionů franků odpovídalo třicetinásobku všech jeho státních příjmu v roce 1825. Vzalo si tedy dluh u francouzské banky a začalo splácet. Výměnou za to uznala Francie nezávislost Haiti a Karel X. byl před domovskou veřejností prezentován jako osvoboditel haitského lidu.

“Haiti se stalo první a jedinou zemí, kde potomci zotročených lidí museli po generace platit rodinám jejich bývalých pánů,” shrnují The New York Times perverzní systém, který ve výsledku udržel Haiti v bídě a nasměroval jej k dlouhodobé zaostalosti. Dluh kvůli úrokům dál narůstal, splátky padly na bedra běžných Haiťanů, například pěstitelů kávy, jejichž export byl masivně zdaněn. A kdykoli se Haiti dostalo do platební tísně, následovaly nové výhružky vojenskou invazí.

Historikové dodnes přesně nevěděli, jak dlouho splácení trvalo a kolik každoroční splátky činily. Reportéři The New York Times se měsíce probírali všemi dostupnými archivy a zdroji – k těm hlavním patřily knihy haitského ministra financí z konce 19. století, dopisy francouzských diplomatů stěžujících si na opožděné splátky, dobové noviny, archivy francouzských bank a Národní archiv světa práce v severofrancouzském Roubaix. Díky této práci zjistili, že splácení probíhalo přes šedesát let.

Haiti nedokázalo uhradit celou částku, zdokumentované splátky ve výši 112 milionů franků by v dnešní měně odpovídaly 560 milionům dolarů. “Každý frank převezený přes Atlantik do evropské banky byl frankem, který neobíhal mezi haitskými farmáři, obchodníky, dělníky nebo nebyl investován do škol, mostů, továren - tedy do výdajů, které umožňují národům prosperovat,” píší The New York Times. Budování svobodného haitského státu bylo zkrátka od počátku ochromeno splátkami do Evropy

Složitými výpočty, které do detailu ve videokonferencích a emailových výměnách konzultovali s patnácti špičkovými ekonomy a finančními historiky, se reportéři dopočítali, že kdyby tyto peníze zůstaly v haitské ekonomice a generovaly další růst, bylo by dnes Haiti minimálně o 21 miliard dolarů bohatší. A to je nejkonzervativnější odhad - pokud by investice byly dobře vynaložené a Haiti v minulých dvou set letech rostlo tempem jiných latinskoamerických zemí, mohla by tato částka podle ekonomických modelů narůst na 115 miliard dolarů, tedy osminásobek současného ročního výkonu haitské ekonomiky.

Na investice peníze nezbyly

Haiti se z pasti zadlužení nevymanilo ani poté, co v 80. letech 19. století splatilo poslední část z oněch 112 milionů franků reparací. V té době už totiž skrze úroky a dluhy nabrané za účelem splacení jiných dluhů dlužilo i soukromým investorům. Nepatřila mu ani tamní centrální národní banka - na Haiti ji zřídila francouzská banka Crédit Industriel et Commercial. Haitská vláda musela platit poplatky za všechny vklady a platby z instituce, která byla “národní bankou” jen na papíře.

The New York Times také uvádějí, že ještě v roce 1911 mířilo 2,53 dolarů z každých tří dolarů, které Haiti vybralo na daních z kávy, což byl hlavní zdroj státní kasy, na splátky dluhů u francouzských investorů. Na investice do veřejných služeb peníze nezbyly. Po americké vojenské invazi v době první světové války převzaly kontrolu nad národní bankou a haitským finančním systémem soukromé banky z Wall Street. Po řadu let plynula čtvrtina z haitských příjmů na splácení dluhů kontrolovaných americkou National City Bank, předchůdcem dnešní Citigroup. Výdaje na platy a diety amerických úředníků, kteří dohlíželi na haitské finance, podle zjištění The New York Times převyšovaly výdaje na zdravotnictví na celém, tehdy dvoumilionovém Haiti.

Během desítek let dluhové závislosti na Francii a později Spojených státech vznikly také korupční vazby mezi bělošskými věřiteli a částí haitské elity, která se v tomto systému naučila žít. Zcela se odpoutala od hájení zájmů běžných obyvatel ostrova, po desítky let vznikaly a upevňovaly se dysfunkční, korupční instituce, které Haiti paralyzují dodnes.

Velké historické kořeny dnešního zmaru přitom skončily v zapomnění Francouzů i samotných Haiťanů. Reportéři The New York Times při rešerši hovořili s příslušníky třiceti rodin, jejichž předkové přímo těžili ze splátek posílaných z Haiti, a to včetně potomků první manželky Napoleona. Většina z nich o této rodinné historii neměla potuchy. Nevěděli o ní ani dnešní majitelé banky Crédit Industriel et Commercial, kteří na odhalení reagují příkladně: zadají si u francouzských a haitských historiků výzkum, který bude mít za úkol probádat tuto kapitoly z dějin banky.

Rešerše pak potěšila mnohé Haiťany. “Pro zneužívané lidi bývá prvním krokem (k překonání traumatu, pozn. red.), když ostatní uznají, že se jednalo o zneužívání,” řekla Ariel Dominique, ředitelka Haitsko-americké nadace pro demokracii se sídlem v Miami. V početně haitské diaspoře žijící v USA a Kanadě se již začínají organizovat čtenářské kroužky, na nichž účastníci budou o textech The New York Times debatovat.

Přímo na Haiti se investigaci věnovaly některé vlivné rozhlasové stanice, hlavní zdroj informací většiny obyvatel. The New York Times se rozhodl pětidílnou sérii textů přeložit nejen do francouzštiny, jazyka haitské elity, ale také do kreolštiny, kterou hovoří všichni Haiťané.
Vůbec prvně v dějinách vyšly na webu věhlasného deníku texty v tomto jazyce.

Šéf v Miami sídlícího týmu překladatelů Fedo Boyer vzpomínal, že byl jako dítě na Haiti učiteli trestán, když ve škole mluvil kreolštinou. Platila za necivilizovaný jazyk nižší nevzdělané většiny - a The New York Times nyní vyslaly signál, že je možné v tomto jazyce diskutovat o dějinách a složitých politických otázkách. Je to další dimenze fantastické novinářské práce tohoto deníku. Že vydal tolik energie na pochopení Haiti, svědčí o ambici být nikoli jen americkým, ale globálním listem - a nic nepotřebujeme do 21. století tolik jako globální dimenzi v médiích a v uvažování o světě.