Zdravotní sestry si nestěžují. Je čas udělat to za ně

Měla by napilno, i kdyby se zrovna nečekalo na vrchol epidemie. Třeba tento týden nemocnice, kde Martina Hvozdenská pracuje jako zdravotní sestra, jí i jejím kolegyním mění pracovní dobu. Namísto obvyklé dvanáctihodinové směny mezi šestou ranní a šestou večerní budou sestry nově pracovat od sedmi do sedmi. Dostaly čtyřdenní avízo.

Martina Hvozdenská, sestra z plicního oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně a předsedkyně Odborového svazu zdravotníků tamtéž, do telefonu líčí, co bude časový posun znamenat v péči o pacienty: v jejich ranní hygieně, nabírání glykemie před snídaněmi, v přípravách na operace. Jak se oněch 60 minut projeví na šanci sester potkat se večer s rodinou, zejména pokud mají malé děti. „A některá děvčata nebudou mít, jak se dostat do práce, pokud dojíždějí. V jednom případě hodinový posun způsobí, že kolegyně dorazí domů v jedenáct večer a vstávat bude ve dvě ráno, aby se zvládla vrátit,“ vysvětluje.

Martina Hvozdenská je první zdravotní sestrou, již se autorce těchto řádků podařilo přesvědčit, aby o svých zkušenostech z „první linie“ - jak se teď s oblibou říká - vyprávěla na jméno a netajila, kde pracuje, z obav, že si tím přivodí problémy. Její kolegyně z jiných měst totiž dospěly k vcelku pochopitelnému závěru, že během příprav na vrchol epidemie potřebují řešit jiné věci než podrážděné nadřízené nebo napomenutí z tiskových odborů nemocnic. Jedna oslovená sestra dokonce podotkla, že se necítí být členkou „sebevražedného komanda“. Dá se možná namítnout, že ani ve velkých firmách či úřadech si zaměstnanci nemají veřejně stěžovat na poměry v zaměstnání. A když už to dělají, měli by být připraveni, že to může přinést změnu místa. Jenže tohle je něco trochu jiného.

Zdravotní sestry – naštěstí – „krám“ zase tak často nemění, protože jinak by se dal zavřít. Neobracejí se s ultimáty na ministerstvo zdravotnictví či vládu, která je nezvládla vybavit ochrannými pomůckami a předpisy pro boj s novou nemocí. Nestěžují si na přesčasy, o něž se systém dlouhodobě opírá, a pokud jednou za mnoho let přijdou s hrozbou stávky, veřejnost zareaguje namísto solidarity intenzivní nevolí. Zdravotní sestry nemají komu vyprávět, že jim hrozí syndrom vyhoření, ačkoliv nás řečený syndrom většinou zaujme ve chvíli, když se s vyhořelou zdravotní sestrou potkáme osobně. Sestry jsou zvyklé, že pracují za málo peněz, na což okolí občas reaguje upřímným podivením, protože „za tyhle peníze bych takovou práci nedělal“. Zdravotní sestry strpí i to, že od nich pacienti čas od času vyžadují komunikaci za hranou kontaktu dvou slušně vychovaných dospělých.

„Je možné, že už jsem na konflikty zvyklá,“ přemýšlí Martina Hvozdenská o tom, proč se rozhovorů s novináři nestraní, nicméně vzápětí dodává, že hádky s vedením nemocnice nebo regionálními politiky jí příjemné nejsou. „Ale nejspíš se ve mně už natrvalo smísila zdravotní sestra a odborářka.“

Kromě běžné práce na plicním se Martina Hvozdenská v posledních dnech zabývá řadou dalších věcí: například distribuci roušek. Pochvaluje si, že se jí zrovna ozval úplně cizí člověk a od tetiček z okolních vesnic přivezl 150 kusů ručně šitých roušek, k nimž přidal krabici sladkostí. Nechtěl se ani představit – prý to celé „nestálo za řeč“. „Další lidé mi roušky nosí do práce, jiní mi volají, když je potřebují, protože mají infekčního pacienta. Do toho u nás běží konflikt s vedením, ale řešíme taky ministerské opatření, které říká, že pokud se zdravotník dostane do kontaktu s infekčním pacientem, nepůjde do karantény, ale dostane respirátor a bude normálně pokračovat,“ vypočítává Hvozdenská.

Věcí, které by potřebovala znát, ale podle všeho je zatím nikdo nevyjasnil, je spousta: jaké ochranné prostředky mají mít zdravotníci, kteří třídí pacienty u odběrových míst? Co je potřeba pro běžnou práci na plicním oddělení? Co mají mít sestry, které přijdou do styku s lidmi s podezřením na koronavirus? Co ti, kteří se budou o nemocné starat? A kde všechen materiál vezmeme?

Veřejnost může mít z průběhu posledních několika týdnů dojem, že pracovním podmínkám lékařů a sester věnuje dostatečnou pozornost, možná s jistými výčitkami svědomí, že donedávna se o ně příliš nestarala. Jenže označit někoho za „hrdinu“ a poslat mu květiny problém dlouhodobě neřeší, jakkoliv to zaměstnance nemocnic těší - a není to fráze, opravdu bývají upřímně dojatí. Zdravotníci se titulu „hrdina“ často vyhýbají s odkazem na svou profesní čest, která jim velí pokračovat v práci za jakýchkoliv podmínek, ale podvědomě možná i proto, že jejich úděl romantizuje a nepřímo je staví do role lidí, kteří bez řečí obětují své zdraví, zdraví svých rodin, a v nejhorším případě i život.

Jenže lidí, kteří by něco podobného absolvovali bez řečí, ve skutečnosti mnoho není. Zdravotní sestry, které budou - jak říká Martina Hvozdenská - „trochu nadávat na Facebooku, trochu kafrat na systém, ale stejně tu práci nakonec udělají,“, se bez možnosti pořádně si postěžovat ocitají v ohrožení zdraví. Proto by za ně měl zvyšovat hlas ještě někdo jiný.