Vyšetřování skončilo, ale nezapomeňte

Je to nějaký Šlachtův nedotažený případ. To byla nejzasvěcenější odpověď od pěti veřejně činných a informačně celkem sečtělých lidí na otázku, co jim říká čerstvý návrh obžaloby v případu s krycím názvem Beretta. Přitom tato policejní akce plnila před necelými čtyřmi lety média na hlavních stránkách či v hlavních vysílacích časech, hýbala politikou, stála málem za pádem vlády Bohumila Sobotky a vyvolala reformu policie, která zlikvidovala úspěšný Útvar odhalování organizovaného zločinu. Před týdnem detektivové podali v případu návrh obžaloby na někdejší vlivnou státní zástupkyni Dagmar Máchovou, bývalého šéfa odboru protikorupční policie Radka Holuba a další bývalé policisty či celníka.

Otakar Motejl, někdejší odvážný právní zástupce disidentů, pak předseda Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti a ombudsman, už na přelomu tisíciletí trochu znepokojeně upozorňoval na to, že veřejnost zajímají „velké případy do chvíle, než jsou zainteresovaní obviněni, ve výjimečných případech v prvních dnech soudních jednání“. Procesy se všemi odvoláními a dovoláními se pak často táhnou roky a veřejnost není dost trpělivá. Její vzpomínky nejsou dost kontextové, aby byla schopna udržet pozornost do definitivního vynesení pravomocného rozsudku – který by měl být podle Otakara Motejla tou nejpodstatnější zprávou, jak je společnost schopna se vyrovnat se zločinem a jak funguje právní stát.

Uběhlo dvacet let a slova Otakara Motejla stále platí. Veřejnosti musíme přiznat větší zájem o průběh soudních líčení – také se těch velkých případů řeší více, než na přelomu tisíciletí a před soudními senáty sedí větší ryby obžalované za závažné zločiny, které svědčí o korupci v tuzemské státní správě, bezpečnostních a justičních institucích i politice. Ale schopnost vnímat, co se u soudů děje, proč se to děje a jaký má vše kontext, je stejně malá, jako právní povědomí občanů této země.

Čtrnáct dnů poté, co detektivové z ÚOOZ pozatýkali hlavní obžalované v případu Beretta, přišlo tehdejší policejní prezídium podporované ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD) s policejní reformou, která vedla ke zrušení ÚOOZ. Média a mnoho expertů bylo přesvědčeno, že hlavním důvodem reformy byl strach, co to vlastně „Šlachtovi“ detektivové vyšetřili a kam až jejich důkazy sahají. Státní zástupkyně Dagmar Máchová byla v tu dobu podezřelá, že zametala vyšetřování případů, které mohly vést do vysokých politických pater. Možná by tak bylo v souvislosti s návrhem na žalobu v případu Beretta dobré podívat se na nedávnou dobu znovu – protože onen kontext je velký. A pro poučení do budoucnosti.

Vlastně to nepřímo souvisí s Romanem Janouškem. V těchto dnech se soud zabývá možnou obnovou procesu, v němž už byl pravomocně odsouzen, že v opilosti srazil svým autem ženu. Janoušek podal žádost o obnovu procesu už jednou, soudy byla zamítnuta. Ústavní soud ale loni na podzim rozhodl, že se Janouškovou žádostí musí zabývat soudy znovu. Verdikt, zda Janoušek uspěje, uslyšíme v půli března. Musíme připustit, že nové právní debaty o Janouškově vině či nevině začínají být nesrozumitelné a nudné, ale jsou součástí českého právního státu a kontext dění je důležitý i z pohledu na práci Ústavního soudu – zatím téměř nezpochybnitelného obhájce spravedlnosti v Česku.

Janouška dostihl během tohoto soudního jednání další návrh na obžalobu - za účast (praní špinavých peněz) v případu podvodů na zdravotní pojišťovně ve výši čtvrt miliardy korun. Tohle obvinění má počátek v dnes hojně zpochybňované operaci ÚOOZ na Úřadu vlády a dalších místech v roce 2013. Detektivové tehdy zabavili mnoho dokumentů, které se týkaly obchodů Romana Janouška, a některé z nich přinesly důkazy, které nyní umožňují slavného pražského „lobbistu“ obžalovat.

I kontext tohoto případu je zajímavý. Stejně tak jako souvislosti čerstvého, zatím nepravomocného rozsudku v druhé větvi korupce Davida Ratha a dalších. Jde o stvrzení částí veřejnosti hodně zpochybňovaného prvního rozsudku nad exhejtmanem. Také jde o vzkaz, že je možné potrestat velkou a „nedotknutelnou“ firmu s kontakty do nejvyšší politiky, v tomto případě Metrostav, za nekalé praktiky. Pokud se prokáže definitivně vina Metrostavu, bude to pro firmu znamenat citelný trest a pro veřejnost možnost poznání, co v Česku přináší korupce a klientelismus - ale také katarzi, že se s nimi dá bojovat.

Případy korupce, defraudací a podvodů jsou komplikované. Když se o ně zajímáme, neměla by naše pozornost ustat v okamžiku, kdy policie nasadí podezřelému pouta na ruce, tehdy celé dobrodružství začíná, tvoří se právní mantinely, pohledy žalobců a soudců by měly inspirovat stát, protože zločin je vynalézavý, hledá stále nové cesty na hraně zákonů a stát by se měl umět bránit, aniž musí věci nutně kriminalizovat. Zhruba tohle mi před dvaceti lety řekl ministr spravedlnosti Otakar Motejl - uvozovky nedávám, dělal jsem si jen poznámky, ale pamatuji si jeho slova dobře. Takže zjednodušeně: spravedlnosti domůžeme, jen když se naučíme vnímat všechna její zákoutí.