Smrtící dezinfekce odkrývá červy v ranách systému

V roce 2015 vypukl v bukurešťském klubu Colectiv požár. I kvůli nefunkčním nouzovým východům zemřelo dvacet sedm lidí a sto osmdesát bylo zraněno. Z nich pak během následujících měsíců zemřely další téměř čtyři desítky. Řadu z nich přitom nezabily popáleniny, ale neodpovídající zařízení nemocnic a infekce, kterou dostali kvůli používání zředěné dezinfekce, zatímco ministr zdravotnictví mluvil o „stejně kvalitní službě jako v Německu“.

Šokující případ je ale jen začátkem korupce metastázující do celého zdravotnictví a vysokých pater politiky, kterou zachycuje observační dokument Colectiv dostupný na HBO GO. Film uvedený mimo soutěž na festivalu v Benátkách vyhrál nedávno skončený festival Jeden svět - a vítězství je to nejen oprávněné, ale i symbolické. Colectiv sice ukazuje současné Rumunsko a neodbíhá k dalším paralelám, ale v principu v něm může poznat záblesky vlastní reality i český nebo americký divák.

Zředit korupci

Režisér Alexander Nanau, rodák z Rumunska, odešel v roce 1990 s rodinou do Německa, kde vystudoval filmovou školu a kde žije. Colectiv je jeho další spoluprací s HBO. V koprodukci s touto stanicí vznikly už jeho předchozí dva filmy. Dokument Toto a jeho sestry, jenž vypráví o třech sourozencích z okraje společnosti čekajících na návrat matky z vězení, i portrét bezdomovce, z nějž se stane slavný umělec - Život podle Iona B oceněný cenou Emmy.

Čtyřicetiletý tvůrce začal Colectiv zatáčet bezprostředně po požáru, kdy reportér sportovních novin Cătălin Tolontan a jeho tým začali zpochybňovat politické lži o skvělé situaci v rumunských nemocnicích; na infekci v nich ročně zemře dvanáct tisíc lidí. Postupně investigativní novináři odhalili obrovský skandál. Politici se pokoušeli ututlat zavedenou praxi nakupování a používání zředěné dezinfekce, z níž bohatli všichni o dodavatelů přes nemocnice po politiky. A ti nechávají umřít pacienty, aby mohli dál být u moci, pobírat úplatky a rozkrádat zdravotní systém.

https://www.youtube.com/watch?v=wDIl5eRXR3c

Přestože na katastrofální situaci a kriminální praxi upozorňoval už od roku 2008 tajnou službu jeden z lékařů, zprávy se vždycky někde ztratily. Podobně nevysvětlitelně jako zemřel při autonehodě majitel farmaceutické společnosti, která zředěnou desinfekci vyráběla a dodávala do tří set rumunských nemocnic. Investigativní kauza se pak od jednoho případu rozkošatí do nečekaných směrů. Na povrch vycházejí rozměry zkorumpovaného systému, kterému se daří stejně jako infekci v nemocnicích.

Na jeho konci jsou červi v ranách popálených pacientů, švýcarská sanatoria postavená za vytunelované rumunské peníze a odstoupivší vláda. Masivní protesty v ulicích Bukurešti vyvolané odhalením skandálu totiž vedou k její rezignaci a střídá ji vláda úředníků. Ministr zdravotnictví Vlad Voiculescu se pokouší o reformu systému a stává se hlavním hrdinou filmu - spolu s novináři a jednou z popálených obětí bez prstů, do jejíhož soukromí dokument občas empaticky nahlédne.

Voiculescu režisérovi poskytl přístup na soukromé schůzky na ministerstvu a do fungování jeho týmu. Nanau tak získal exkluzivní materiál zaznamenávající postupné odhalování šokující reality i boj za její nápravu, který se začíná podobat boji s větrnými mlýny. Zkušení političtí harcovníci tradiční ptydepe očerňují novináře i ministra, snaha něco změnit a rozseknout gordický uzel se zdá být stejně marná jako „naučit prase létat“. Svoje pochybnosti má i sám ministr, který uvažuje nad tím, jak dlouho jeho kroky k transparentnímu a fungujícímu systému vydrží po návratu vlády sociálních demokratů. Strana, za jejíž vlády kvetla korupce, totiž ve volbách dostala více hlasů než kdy předtím…

Západ je špatný

Není to poprvé, co se nefunkční rumunské zdravotnictví a laxní lékaři ocitají na plátně. Téma brilantně zpracoval před patnácti lety Cristi Puiu, jeden z předních režisérů rumunské nové vlny. Cenami ověnčená černá komedie Smrt pana Lazarescu  sleduje cestu starého, nemocného a nevrlého inženýra během jedné noci po bukurešťských nemocnicích, kde si ho doktoři předávají jako horký brambor, přestože jim doslova umírá před očima.

Puiův film byl i metaforou nefunkčnosti, prohnilosti a odlidštění rumunské společnosti, která si v sobě stále nesla komunistickou minulost. Colectiv už žádnou metaforou není. Na povrchu sice vše vypadá jako Západ, ale pod ním je stále pověstný divoký Východ - a „hnízdo bezskrupulózních mafiánů“, jak o organizovaném zločinu prorostlém do zdravotnictví i politiky mluví zpravodajské služby, když varují novináře před útoky na jejich rodiny.  Stejně jako situaci na Slovensku odkryla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, i rumunská kauza ukazuje, jak klíčová jsou nezávislá média pro společnost. A Nanauův postoj je v tomhle ohledu jasný.

Název filmu odkazuje k názvu klubu, kde se stala katastrofa. Snímek ale vypráví také o selhání lidského kolektivu, z nějž se vytratila (nebo do něj nikdy nevrátila) pospolitost. Pacient je abstrakce, statistika, cesta k lepšímu životu pro toho, kdo je u moci a kdo o něm může rozhodovat. Silnou linkou je i instinktivní xenofobie post-komunistických společností vůči Západu. Politici hrají na lacinou nacionalistickou notu a ve hře je pro ně mnohem víc než „pár“ lidských životů. Nepřítelem je Rakousko a Německo, které nejsou - jak politici prohlašují - v ničem lepší než Rumunsko. Transplantace plic tu vyjde o čtyřicet tisíc euro levněji; co na tom, že se provádí na oddělení, které zdaleka nesplňuje to, co splňovat má. Právě do Rakouska a Německa přitom směřuje nemalá část mladých Rumunů, kteří třicet let po revoluci nevidí ve své vlasti budoucnost.

Ostatně nevidí ji ani generace starší, která nabádá své děti, aby ze země, jež se stejně nikdy nezmění, raději odešly. Což je motiv, který se stejně jako korupce vrací i ve filmech rumunské nové vlny, třeba ve čtyři roky staré Zkoušce dospělosti. Západ je třeba diskriminovat a stigmatizovat jako nadřazený - jako cizáka, protože příliš připomíná, že post-komunistická společnost se neposunula tak, jak by chtěla, aby si to o ní okolní svět myslel.