O komárovi na ruce buddhisty a jedinečnosti Pavla Rychetského

Před deseti lety se Lidové noviny zeptaly dirigenta Libora Peška, jestli jako buddhista zabije komára. “No snažím se ho nezabíjet. Ale když mě se*e, tak ho zabiju,” odpověděl Pešek se smíchem. Nevíme, jestli tohle dirigentovo přiznání zná předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, tipněme si spíš, že ne. Sám ale zaujal podobný postoj, když o víkendu v rozhovoru pro Českou televizi promluvil mimo jiné o Andreji Babišovi. “Nečekal jsem po tom listopadu, že můžeme mít předsedou vlády takovou osobu jakou máme dnes, z hlediska její minulosti… To jsem si myslel, že už definitivně skončilo,” prohlásil.

Dosud ukázněný Rychetský si pak vysloužil kritiku, že jako předseda ústavní instituce se nemá vyjadřovat ke konkrétním českým politickým aktérům, zvlášť pokud jejich spory mohou v budoucnu u Ústavního soudu skončit. Ale co když je to jako s tím buddhistou a komárem? Ne snad, že by sám Andrej Babiš byl něco jako komár. Zároveň je ale možné, že Pavel Rychetský se v danou chvíli cítil jako Libor Pešek - a to bychom měli umět tolerovat.

Šéf Ústavního soudu má vůči politice zachovávat maximální neutralitu a zdrženlivost. Nemá známkovat jednotlivá politická rozhodnutí ani jejich aktéry. Nemá se stavět na tu či onu stranu. To všechno platí. Současně je ovšem třeba dodat, že ani v právním státě svázaném bezpočtem dobrých pravidel neexistuje nic, co by se dalo označit za univerzální a za všech okolností platný recept, jak se má předseda Ústavního soudu chovat, pokud má pocit, že mu něco vrcholně vadí.

V takových situacích bude vždy třeba vzít v potaz okolnosti a osobnost, jež zmíněnou pozici zastává a která tohle “vadí” uplatňuje. Právě Pavel Rychetský je toho dobrým dokladem. Jako poslední výrazná postava disentu a listopadu 89 ve vrcholné ústavní pozici má na české veřejné scéně jedinečné postavení. Hraje roli onoho “moudrého starce”, od něhož se očekává, že pokud to bude skutečně důležité, promluví. Anebo naopak: pokud promluví, bude to známka, že se něco skutečně důležitého děje.

Tahle role bude vždy vratkou chůzí po kladině. Už jen proto, že se “hraje” podle nepsaného scénáře a rozhoduje v ní intuice, individuální vnímání odpovědnosti a prospěchu společnosti jako celku. V každé fungující komunitě je ovšem nezastupitelná. I Češi na ni čas od času spoléhají, a neměli by se jí proto i s přihlédnutím ke všem psaným pravidlům zbavovat ani dnes. Zvlášť pokud je něco fakt se*e.