Musíme si vybrat, na kom má být Česko závislé

Výrok Donalda Trumpa, že Dánsko by se mělo vzdát Grónska, protože ho ze strategických důvodů potřebují Spojené státy, vyvolal v Kodani velkou nervozitu. Horečně řeší, za jakých podmínek by se mohlo Grónsko odtrhnout, co by to znamenalo z bezpečnostního hlediska a podobně. Potvrzuje se, že věci, na které jsme byli zvyklí desítky let, se mění. Americký prezident spojencům dříve neoznamoval, že chce jejich území.

Pro nás je ale mimo jiné podstatný výrok dánského ministra zahraničí Larse Løkkeho Rasmussena, který komentoval úvahy obyvatel Grónska, že by bylo dobré být zcela nezávislým územím. Podle ministra dnes nikdo, tedy ani Dánsko, nemá „nezávislost v absolutní podobě“ a dodal klíčovou větu: „Nezávislost v moderním světě znamená právo rozhodnout se, na kom chcete být závislí.“ Co si zvolí Česko?

 Čtyři zadřené motory

Na úvod přemýšlení je třeba si přiznat, že se nacházíme v situaci, se kterou nemáme zkušenost. A co je vážnější, se kterou nemá zkušenost ani Západ. Moderní dějiny po druhé světové válce ukazují celou řadu dramatických momentů, kdy nebylo jasné, jak to dopadne. Byly tu ale i pilíře, na které se dalo více méně spolehnout.

Západní svět měl čtyři motory – Spojené státy, Velkou Británii, Francii a Německo.  Když se jeden z motorů začal zadrhávat, ostatní ho zastoupily. Platilo to hlavně v posledních třech desetiletích. Potíž je, že dnes zadrhávají všechny čtyři. Ve Washingtonu vládne nevyzpytatelný Donald Trump, který dává jasně najevo, že ho ostatní nezajímají. Velká Británie výrazně oslabila po brexitu a tamní politika se potácí od krize ke krizi. Německo čekají předčasné volby a sílí tam nacionalistická AfD. Francie zažívá rovněž politickou krizi a netušíme, kdy a jestli se z ní dostane, aniž by se chopili moci odpůrci sjednocené Evropy.

K tomu je tu expanzivní Rusko, které se snaží zničit demokratickou Ukrajinu. Stále silnější a nebezpečnější Čína. V řadě evropských zemí vítězí strany, jež se orientují na Rusko, případně zvedají novou vlnu nacionalismu.

V devadesátých letech byla česká politika v jednom ohledu jednoduchá, stačilo sledovat směřování západních zemí, budovat po jejich vzoru instituce, právní stát a kultivované řešení složitých problémů. Dnes už se nemůžeme nechat mlčky vést, dnes musíme pomáhat určovat a udržovat směr. 

Satelit Moskvy 

Rasmussen to řekl přesně, zejména menší a středně velké státy si musí říct, kde vidí alespoň základní záruky pro svou budoucnost. Je to v organizacích, které jsou nedokonalé, ale jež ctí lidská práva, důstojnost, svobodu lidského podnikání, jako je Evropská unie a NATO? Nebo se chtějí stát satelitem Moskvy, jako jsme to zažili v minulosti?

Přijde vám to jako umělá volba? Představme si scénář, že Rusko vyhrálo válku na Ukrajině, Evropská unie se kvůli vnitřním sporům rozpadla a NATO ztratilo smysl poté, co Donald Trump prohlásil, že už se o zbytek světa starat nebude. Rusko je expanzivní země. Sama se hlásí k tomu, že si určuje hranice, kde sama chce. Lze se spolehnout na to, že by se pokusila obsadit uvolněný prostor, jako to zkoušela v Africe, Sýrii a dalších regionech, kde se Západ stáhl. Mimo EU a NATO zkrátka demokratické a svéprávné Česko neexistuje.

Sen o naprosté nezávislosti je utopií. Při dnešním propojení světa zcela nezávislé státy nenajdete, proto se nedávno rozhodly Finsko a Švédsko vstoupit do NATO. Politici, kteří mluví o strategii mnoha azimutů, tedy že je vedle Západu třeba se orientovat i na Východ, nejsou naivní, aby nevěděli, kam to povede. Mluví o ní ti, kteří nevidí problém v orientaci na Moskvu. U nás takto vystupoval Miloš Zeman a ukázalo se, že hrál výsostně ruskou kartu. Na Slovensku o tom vypráví Robert Fico, který rovněž hraje podle ruských pravidel.

Robert Fico už nenápadně Slovensko připravuje na odchod z EU, mluví o tom, že se EU může rozpadnout, je třeba podle něj hledat spojence jinde. Pak zase řekne, že EU je nutnost, ale za chvíli dodá opak. Je nutné si to jasně přeložit – svojí agresivní politikou se vymezil vůči principům liberální demokracie – takže nebude mít problém přeorientovat se na Rusko.

A chystá se důkladně. Před rokem začal rozebírat právní stát, prokuraturu, policii, tajné služby, veřejnoprávní média. Nyní dokonce zabránil opozici, aby v parlamentu probíhalo na veřejném slyšení jednání o vyslovení nedůvěry jeho vládě. To už nemá s demokracií nic společného.

Stále častěji mluví o tom, že opozice chystá „majdan“, tedy v jeho očích převrat. Bývalý disident a politik KDH František Mikloško přesně poznamenal, že z Ficových slov je patrné, že naopak jeho vláda chystá nějakou provokaci, aby mohla na Slovensku pod záminkou ochrany státu udělat převrat. 

Kde stojí Babiš? 

Česko čekají volby a v nich se bude mimo jiné rozhodovat o tom, kam se naše země přidá. Volby může vyhrát hnutí ANO, dokonce má ambici vyhrát volby tak, aby nepotřebovalo koaliční partnery. Problém je, že vůbec netušíme, kam se toto hnutí přidá.

Pořád si namlouváme, že Babiš má podniky v Německu, takže bude chtít zůstat na Západě. Je to ale opravdu tak? Máme garance, že tomu tak bude i v budoucnu? O Robertu Ficovi se také před lety říkalo, že přese všechno chce zůstat v hlavním evropském proudu, a tak se nikdy nebude radikalizovat.

A co když Babišovi někdo nabídne lepší byznys jinde než na Západě? Čím to, že se stále orientuje na Fica a Orbána? Proč odmítá kritizovat Ficovy cesty do Moskvy? Jeho jediní potenciální koaliční partneři jsou odpůrci sjednocené Evropy, ať už je to SPD, Stačilo! či Motoristé.

Ale hlavně, můžeme si v tak citlivé době dovolit tápat v hlavě Andreje Babiše? Vždyť ani netušíme, kdo by měl být za jeho hnutí premiér a kdo ministr zahraničí. ANO funguje v kampani jako obchoďák, kde si každý vybere, co chce, ale když přijde domů, může překvapeně v krabici místo nové televize najít omlácené hrnce.

Česko není Slovensko, změnit politický systém, jako to dělá Fico, je u nás těžší. Máme Senát, kvalitní Ústavní soud, nezávislého prezidenta, nezpolitizovanou policii atd. Ale jak bylo popsáno výše, nacházíme se v mimořádně křehké chvíli, kdy je pro nás i oslabení Evropské unie život ohrožujícím rizikem… 

Rozum vždy vítězí? 

Pohled do minulosti nabízí řadu lekcí. Jednou z nich je, že se dějiny vždy dokážou obrátit nečekaným směrem a mnohdy extrémně rychle. Utěšovat se, že jsme zvládli horší situace, moc nepomůže. Už proto, že Česko nikdy vážnou situaci nezvládlo. Ať už v roce 1938, 1948 či 1968.

George Orwell v lednu 1939 kritizoval myslitele, kteří tvrdí, že vše dopadne dobře, protože se tak stalo i v minulosti. Píše, že bychom to „mohli nazvat zbožnou vírou, že současný stav věcí nevydrží. Tíhne k příkladům z minulosti – všechny tyranie se dříve či později zhroutily a ‚není důvod si představovat, že [Hitler] vytrvá déle než jeho předchůdci‘. Vychází tedy z představy, že zdravý rozum nakonec vždycky zvítězí.

A přece ta prazvláštní hrůza současného okamžiku tkví právě v tom, že si něčím takovým nemůžeme být jisti. Je docela možné, že klesáme do doby, kdy dvě a dvě dají dohromady pět, pokud to bude tvrdit Vůdce.“ Měl pravdu, představivost nás občas zrazuje. 

V textu také Orwell napsal: „Stačí jen pomyslet na zlověstné možnosti rozhlasu, státem ovládaného školství a tak dále, aby si člověk uvědomil, že ,pravda je velká a nakonec zvítězí‘ je spíš zbožné přání než axiom.“ A kdyby viděl svět pod vládou sociálních sítí, byl by nepochybně ještě ostražitější.

Všechna rizika, kterých jsme se tu dotkli, se vůbec nemusí naplnit. Třeba zažíváme období roku, dvou, kdy je vše těžší a křehčí zároveň, ale nakonec to dobře dopadne. Tím lépe. Všichni ale máme povinnost myslet i na tu nejhorší možnou variantu. Na začátku roku 2022 drtivá většina občanů nepřipouštěla možnost, že Putin zaútočí na Ukrajinu. Miloš Zeman to jako správný vyslanec Moskvy popíral, a pak přišel útok. Nebyli jsme na to připravení. Neopakujme takovou chybu znovu.