0:00
0:00
4. 3. 20245 minut

Teprve hluchý Smetana vstoupil do prostoru bez hranic

Dvě stě let od narození „nejčeštějšího“ skladatele

Seděli jsme s kamarádem, studentem brněnské konzervatoře, v bytě jeho rodičů a mluvili o Bedřichu Smetanovi. Psal se rok 1974 a všude kolem nás se právě slavilo 150. výročí narození tohoto skladatele, klavíristy a dirigenta. Smetanova hudba, především těch pár oper, které jsem do té doby slyšel, mě nikdy nezaujala. Do velké míry za to mohlo školní vzdělání, které se nás roky snažilo přesvědčit, že Smetana je tím pravým velikánem české hudby, protože se inspiroval především českými lidovými zvyky a písněmi - a to, o čem mě přesvědčovala komunistická škola, na mě příliš neplatilo.

Pak přišla chvíle, která moje klišé rozbila. Kamarád mi pustil na magnetofonu dvacetiminutový Smyčcový kvartet č. 2 d moll, který Smetana složil v době, kdy už téměř ohluchl a nebyl v kondici ani duševně. O díle se (ovšem až po Smetanově smrti) mezi hudebníky a kritiky říkalo, že předběhlo svou dobu a patřilo i mezi inspirace jednoho z největších skladatelů 20. století Arnolda Schoenberga. Koncert mě ohromil a Smetana uvnitř mě překročil hranice Prodané nevěsty.

↓ INZERCE

Od té doby v sobě rozděluji Smetanovu hudbu na dvě části, které se nicméně prolínají. Do první patří díla, která složil do značné míry na zakázku, jako součást svých institucionálních ambicí. Jako součást živobytí, touhy být kapelníkem uznávaného českého orchestru v pražském Prozatímním divadle, touhy skládat hudbu pro „velké“ příležitosti. Do téhle éry spadá většina jeho oper.

Druhá část, mě bližší, vznikla v období, kdy Smetana ztrácel sluch, duševní kapacitu a musel rezignovat na hmotné a společenské ambice. Sem patří zmíněný smyčcový koncert nebo cyklus symfonických básní Má vlast. Tahle díla určitě překračují svým významem a věhlasem rozměr českého prostoru. To překračuje i Smetanovo odhodlání věnovat se hudbě; nic ho nezastavilo.

V šesti letech úspěšně absolvoval první veřejné klavírní vystoupení. A vzápětí neúspěšné první třídu základní školy – prý ho nebavila, tak propadal. Běžná škola ho nezajímala. V patnácti jako neúspěšný student pražského gymnázia oznámil řediteli, že končí a bude se dál věnovat pouze hudbě. A v tom setrval až do smrti přes řadu neúspěchů a finančních i osobních problémů (jeho tři dcery zemřely na spálu, manželka Kateřina na tuberkulózu). Jeho umanutost ho dostala i mezi čtyři české osobnosti, které byly v roce 1868 vybrány položit základní kámen Národního divadla, a jeho operu Libuše poslala na prkna v roce 1881 otevřeného divadla coby premiérové dílo. 

Příliš velká inspirace 

Možná by se přitom Smetana nikdy nestal „nejčeštějším skladatelem“, kdyby ho v roce 1856 v Praze nenavštívil klavírní virtuos Alexander Dreyschock, který se právě vrátil z turné po Švédsku. Zmínil se Smetanovi, že Göteborská filharmonie hledá uměleckého ředitele. Smetana se vypravil na sever a už jeho první klavírní koncert v Göteborgu měl obrovský úspěch.  

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc