Bod nula. Česko rozvolnilo karanténní opatření. Jsme znovu na začátku epidemie?

Vnitřní prostory restaurací se otevřely, zmizela povinnost nosit roušky pod širým nebem i v kancelářích a továrnách, alespoň jde-li dodržet minimální vzdálenost mezi lidmi. Prvňáci až páťáci mohou na dobrovolném principu zpět do škol. Máme tak za sebou jednu z posledních a nejvýraznějších fází rozvolňování a je na místě se ptát, jaké poučení si odnést z minulosti a co bude dál.

Rychlé uzavření země v březnu již mnoho hlasů včetně Respektu opakovaně chválilo. Kritiku si naopak vysloužila předchozí nečinnost vlády, která se na nevyhnutelný příchod epidemie nijak nepřipravovala. K dojmu, že český stát umí bleskové zavést hrubá silová řešení, ale s těmi jemnějšími má potíž, přispěly i následné předražené nákupy zdravotnického materiálu v Číně, neschopnost zajistit ochranné pomůcky zdravotníkům nebo četná selhání, jejichž výsledkem bylo zavlečení nákazy do domovů seniorů. Je tu ale ještě jedna věc, o které se diskutovalo méně: podivná chuť vlády regulovat i ten nejposlednější aspekt života během koronakrize. Předpisy ohledně nošení roušek při sportu nebo nástupu dětí do prvních stupňů škol byly zmatené, někdy zbytečně přísné - a až příliš často se měnily.

Do téměř neřešitelné situace se nyní dostala třeba Zdeňka Douchová, učitelka třetí třídy jedné z jihočeských základních škol. Do své třídy nesměla vzít dvě děti, protože povolený limit byl jen 15, a jí se jich hlásilo o dvě víc. Ministru školství Plagovi trefně napsala: „Zajímalo by mě, kolik, zdá se, různě smýšlejících epidemiologů v našem státě máme, protože jestliže jedni nás nutí dodržovat ve školách spoustu nezbytných opatření, jsou to patrně nějací druzí, kteří dovolují společné akce pro sto lidí a v době, kdy děti usednou po jednom do školních lavic, dokonce pro 500 lidí.“

Tím pojmenovala nejen situaci ve školách, ale obecně hlavní problém rozvolňování: a sice to, že probíhalo pod tlakem zájmových lobby. Nepřehlédnutelný byl hlavně ze strany nákupních center. Jako by se vše řídilo právě podle nich: po jejich otevření 11. května se muselo 14 dní čekat, jestli se šíření nemoci nezrychlí. Teprve pak se směly otevřít první stupně škol – místo aby to bylo obráceně.

Nejen ona učitelka z jižních Čech se teď ptá, proč vláda alespoň nenechala větší pravomoci ředitelům škol, nebo například ohledně roušek i obyčejným lidem. Říci „roušky venku nasazujte, jen pokud jste na místě s větším počtem lidí a nelze dodržet dvoumetrové rozestupy“ bylo možné už dávno. Ohleduplní lidé se je beztak snaží maximálně nosit i teď, sobci nařízení obcházeli od začátku.

Co bude na podzim

Prvním kolem boje s nemocí covid-19 prošlo Česko přes všechny zbytečné zmatky relativně dobře, ale do budoucna nemáme jisté nic. Svým způsobem jsme znovu v bodě nula: většina karanténních opatření je minulostí, koronavirus však nezmizel. Promořenost populace je přitom malá, většina lidí se s infekcí nesetkala a nemá imunitu. Přes léto snad bude epidemie pod kontrolou: za slunného suchého počasí se virus tak snadno nešíří a lidé méně setrvávají ve vnitřních prostorách, kde je riziko nákazy vyšší. Na druhou stranu spousta Čechů vyjede na dovolenou za hranice, kde se budou setkávat s turisty z rizikových oblastí, jako je Itálie, Francie či Rusko.

Na podzim se obloha zatáhne, vlhkost vzduchu zvýší a lidé se znovu uzavřou ve vytopených místnostech. Co se stane pak, je velkou neznámou, které se budeme věnovat v nejbližším Respektu – předem lze ale prozradit, že jednoznačnou odpověď vědci a lékaři nenabízejí. Riziko druhé vlny pandemie se zdá být značné a stát by se na ni měl pečlivě připravovat.

Jak ukazujeme v aktuálním čísle časopisu, na chytrou karanténu se nyní spoléhat nelze, ale ani v budoucnu to nemusí být lepší. Stát chce najmout a vyškolit zhruba 1500 lidí, kteří by v call centrech prováděli s pomocí technologií trasování potenciálně nakažených, a uvolnili tak hygienikům ruce. Jenže to nemusí fungovat. Ve Spojených státech přibývalo v nejhorších týdnech epidemie 25 tisíc nakažených týdně a jejich kontakty se snažily trasovat tři tisíce vyškolených pracovníků.

To není mnoho, jenže i kdyby počet trasérů stoupl na sto tisíc, stále by to nestačilo – výpočty ukazují, že počet nakažených by musel klesnout pod pět tisíc týdně, aby stotisícová armáda trasérů dokázala jejich kontakty dohledat. Zkrátka masivně rozjetou koronakrizi nelze pomocí individuálního přístupu založeném na rozhovorech s nakaženými a jejich dobrovolném přístupu ke sdílení údajů zkrotit.

Pokud by se tedy americký scénář začal na podzim naplňovat v Česku, bude vláda stát před obtížnou volbou: buď zemi znovu totálně zavřít, nebo jít nekompromisní asijskou cestou, kterou prošlapala třeba Jižní Korea. Země masivně nasadila technologie ke sledování a kontrole lidí od záznamů o poloze z mobilních telefonů přes bankovní data a záběry pouličních kamer. Hygienikům to umožňuje sestavit mapu kontaktů nakaženého během deseti minut. Kontakty jsou pak testovány a ty bez příznaků musí strávit 14 dní v přísně kontrolované karanténě.

Doufejme, že mezi uzavřením země jako v březnu a masivním sledováním občanů nebudeme muset v Česku volit. Ukáže se to nejpozději na podzim či začátkem zimy.