Sluneční škola v Himálaji

Otvírám oči, zamlženým pohledem na hodinky zjišťuji, že bude půl osmé, a skrze zamrzlá okna tuším vrcholky pětitisícových hor. Budík tu nepotřebuji, každý den s jistotou probouzí mne Himálaj vždy ve stejnou dobu. Z vyhřátého péřového spacáku se ale nechce, venku je minus patnáct a v naší multifunkční místnosti, která je zároveň třídou, obývacím pokojem i ložnicí, bude tak kolem deseti, což je dost dobré, na začátku února jsme se budili i do pěti stupňů. Kdo vyleze ze spacáku první, naloží malá kamínka jačím trusem, poleje kerosinem a zapálí. Jsem zvědav, jestli nám dnes budou kamna kouřit, občas se to stává a to pak atmosféru ranní idylky značně zamlží. Kamna ale dnes hoří jedna báseň, v teple jejich blízkosti uvažuji, jestli dnes budeme cvičit jógu, nebo ne, nikdy se mi do toho nechce, ale když vidím Blančiny takřka profesionální výkony, občas se připojím. Dnes však lezu zpět do spacáku, Blanka už vaří snídani, což velmi oceňuji, už jen proto, že v koridoru za dveřmi pokoje jsou tři stupně pod nulou.

Ke snídani máme opět ovesnou kaši tak jako včera a nejspíš i zítra. Ve volné dny a nebo když nám oves opravdu už leze krkem, děláme placky nebo lívance, hmmm. Kaši si vylepšíme medem a posledními rozinkami. Ty nejlepší potraviny nám ze skladu nepochopitelně rychle mizejí. V obrovské konvici se vaří voda na čaj, děláme dvě velké termosky černého čaje pro nás i pro místní učitele, člověk tu v té výšce a zimě vypije tolik horkého čaje jako nikdy předtím. Kolem deváté už netrpělivě vyhlížím slunce, jeho příchod má obrovský vliv na celý den a jeho náladu. Dnes je díkybohu jasno a sluneční paprsky konečně prohřívají skleněné tabulky jižní strany budovy a silná námraza pomalu taje a objevuje se nádherný výhled na zasněžené velehory. Ten přenádherný pohled člověka zastaví a on si uvědomí, že před sebe nehledí pouze očima, ale i srdcem. Kéž mé srdce dovede být pro tu krásu otevřené po celý den. V tom zastavení si uvědomuji, že modlitby nemusejí mít slova…

Nemohu tu ale stát celý den, brzy přijdou děti a je třeba ještě připravit spoustu věcí k výuce a obstarat chod budovy. Spolu se školníkem, který není schopen své povinnosti plnit samostatně, ometeme lehký poprašek sněhu ze solárních panelů a některých oken. Pak je třeba uklidit záchody či spíše prostranství okolo hlubokých děr, do kterých se děti ne a ne trefit. Ještě nanosit vodu z nedaleké řeky, kterou kryje asi metrový příkrov ledu a bez krumpáče ani kapka. O půl desáté tu máme první děti. „Good morning, sir, good morning, madam.“ Přicházejí promrzlí prvňáčci i šátkem ovinuté žačky šesté a sedmé třídy tvářící se jako dospělé ženy a možná to tu tak opravdu je, někdy si opravdu nejsem jistý, co mi svým pohledem chtějí sdělit. Někteří starší žáci také přinášejí na zádech nejmenší tříleté děti ze školky, které by se samy skrze sníh do školy sotva dostaly. Sluncem prohřátý koridor školy se rázem hemží dětmi.

Někdo si opakuje látku z Hindi, jiný si prohřívá zkřehlé prsty či upřeně pozoruje ručičku hodin, která zanedlouho ukáže desátou. Zazní gong, na plácku před školou se čelem k východu slunce řadí děti podle tříd, ruce sepnuté, hlava obnažená, začíná ranní modlitba. Nikdo nepochybuje, že by bylo možné vše podstatné začít jinak: „Om mani padme hum.“ Na modlitbu naváže státní hymna, pěkně v pozoru, jsme přece v Indii. A teprve teď je možné udělat docházku, oznámení několika důležitých informací a jdeme si čistit zuby, pěkně organizovaně, doma to beztak nikdo z dětí nedělá a zkažené zuby nejspíš nebudou z ničeho jiného než ze sladkostí, které sem nosí „hodní“ lidé ze Západu. Ale teď už rychle do školy, ruce mrznou, stále je minimálně deset pod nulou. Opět zazní gong, začíná výuka Hindi, Bhodik, English, Math, Social science, General science, Computers, Art.

Ve třídách se střídáme my dva dobrovolníci s třemi místními učiteli. Začínáme angličtinou ve školce, děti jsou už odmalička zvyklé, že na ně někdo mluví anglicky, popovídat si s nimi sice nejde, ale rozumějí překvapivě hodně, jako by spíše odtušily, než opravdu rozuměly. Na koberci v koridoru se učíme barvy, písmena, některá základní slova, hrajeme si a sluníčko nás příjemně hřeje, už tu bude možná i dvacet stupňů. Blanka připravila těsto na buchtu, venku jsme otevřeli solární pec, a jestli nepřijdou mraky, bude za tři hodinky upečeno. To slunce je zázrak. Gong. První a druhá třída v jedné místnosti v pozoru zdraví učitele, pak nás čeká výuka ve spojené třetí a čtvrté třídě a pak přestávka na oběd. Děti se usadí v hloučku v koridoru, vytáhnou plechovky s obědem, někdo má rýži, jiný placky, další čočku a někdo možná i zdejší specialitu – momo. Vzájemně si nabízejí, drobí, lžíce nepotřebují, pravá ruka stačí, tu levou budou potřebovat později… My si mezitím uvaříme polívku z pytlíku. Po obědě ještě dvě hodiny vyučování, především se staršími žáky, někteří anglicky obstojně rozumějí a je možné s nimi více povídat, tvořit projekty či pracovat na počítačích. Ani se neohlédnu a škola končí, děti uklízejí třídy, zametají, rovnají koberečky a lavice.

Jsou tři hodiny odpoledne. Nastává jeden z nejpůvabnějších okamžiků dne, škola se vyprázdnila, dětský křik doznívá kdesi u vesnice, vaří se káva a je čas posadit se tváří v tvář slunci a užívat si chvíli klidu, ticha, vůně kávy a chuti sluncem upečené kakaové buchty. Ta chvíle nebude příliš dlouhá, protější hora je totiž příliš vysoká a chvílemi se zdá, jako by rostla slunci naproti, a než odbije pátá, nemilosrdně jeho zář zakryje. Než se však slunce za hory ukryje a než se v tom okamžiku prudce ochladí, stihnu ještě rychlou sprchu, kdo ví, kdy bude zase slunečné počasí a příležitost pro pořádnou hygienu. Několikrát se už stalo, že se slunce skrze mraky i týden neprosadilo. Teď jsou ale ve sprše příjemné čtyři stupně nad nulou, a když si ve vaku v solární peci pořádně přihřeju vodu, bude to naprosto dokonalé. Ještě si musím rozehřát sprchový gel, minule jsem ho zapomněl na okně sprchy a je skrz naskrz zamrzlý. Je to rychlá akce, po které v proskleném vyhřátém koridoru stihnu i poslední sluneční paprsky. Teplota klesá, je čas zajít do skladu pro pytel jačích exkrementů a roztopit kamna, přichází další z dlouhých zimních večerů.

Nudit se ale nestíháme, ve škole je stále co dělat, drobné i větší, plánované i akutní opravy jsou na denním pořádku, příprava na výuku také dokáže zabrat dost času, a pokud zrovna nejsme pozvaní do některé místní rodiny na večeři, což je zároveň společenskou akcí na několik hodin, pouštíme se do vaření rýže, luštěnin, těstovin či místních neuvěřitelně maličkých brambor. Mimochodem připravit v této nadmořské výšce fazole je také docela zábava a bez papiňáku to skoro ani není možné, rozhodně se tu voda nevaří při sto stupních Celsia. Po večeři dáme třeba film z notebooku a nebo se začtu do nějaké e-knihy, je fascinující, jak v této době elektronického pokroku je možné do několika gramů flashky nacpat celou knihovnu a odnést si ji třeba na střechu světa. Je noc, čas jít spát, ale já ještě zajdu ven, z nebe na mne křičí hvězdy a já tu v jejich blízké moci i přes štípající mráz zůstanu nehybně stát s hlavou zakloněnou, s úžasem v očích a chválou na rtech.