Dneska to bude

Byl by to skoro den jako každý jiný, nebýt toho, že na jeho konci jsem si připadala jako superman. Nebo supermanka? Zdá se mi celá plejáda snů. V pět nad ránem mám díry v zubech, no nevypadá to hezky. Zuby kontroluju v zrcadle v osm ráno, kde jinde než při návštěvě toalety, kterou hojně navštěvuju celou noc. Jdu si lehnout a je mi těžko, břicho mám jak zabetonované a přitom se propadám někam do důlní šachty.

V devět ráno mám mít sraz s kolegy z malého divadla, chceme natočit trailer z naší poslední hry. V břiše mi ale rejdí malý vetřelec s hejnem piraní. Vstávám a přemýšlím, jestli schůzku zrušit. V půl deváté je rozhodnuto, zůstanu doma, seberu sílu a odpoledne pojedu do Klementina, vyzvednu knížky a pak s kamarádkou vyrazíme na kafe. Bude to príma den. Vetřelec v břiše se ale zintenzivňuje. Zprudka oddechuju a hledám úlevnou polohu.

Do toho zvonek a do dveří už se hrne instalatér, kterého jsem včera objednala na rozbitou pračku. Nestačím ani pozdravit z hrdla se mi vydere jen jakýsi zvířecí skřek. Přichází tchýně, ať prý jedeme do nemocnice. Odbudu ji, že mám ještě čas. Nesnídám, břicho už se mi stahuje se železnou pravidelností.

V 9.10 nejistě říkám: „Asi pojedeme přeci jen do té porodnice.“ Ukrajinský instalatér ještě stihne ukázat výjimečnou sbírku mých 15 sponek do vlasů, které ucpaly odtokovou rouru do pračky a manžel už běží startovat. Skáčeme s autem přes tramvajové koleje a já myslím na jeden film od Pedra Almodóvara, kde Penelope Cruz rodí na ulici a pak v autobuse a říkám si, že mám vlastně dost velké pohodlí. I přesto už ze sebe vydávám pokřiky hodné Tarzana. A jsme v Podolí, jdu se posadit na natočení monitoru. Protivnou půlhodinku znehybnění si zpestřuju čtením knížky o Jelcinovi a Putinovi, ale neustále mě vyrušuje zdravotní sestra, která mě zasypává hordou všetečných dotazů na mou rodinou anamnézu.  Říkám si, k čemu jsem vyplňovala ten stoh dotazníků, když to nesdílí v počítači  a obrním se trpělivostí.

Přichází doktor, neohrabaně se škrábu na lehátko a přitom přemýšlím z jaké africké země pochází.  Je z Ghany.  Ptám, jestli tu nejsem předčasně, jestli „to“ tedy bude dnes. Doktor se směje a přikyvuje a mě v hlavě skáče věta neonově nasvícená – DNESKA TO BUDE! Připadá mi, že přestupuju do jiné galaxie a už mě zdravotní setra s manželem odvádí na porodní pokojík. Ten pokoj znám, už jsem přece zkušená druhorodička, ale stejně ve mě vrtají zbytky pochybností – neměla jsem si přeci jen vzít ještě dulu, u prvního porodu jsem ji měla. Doufám v rychlý průběh a po klystýru se odebírám do horké sprchy. Dumám nad hektolitry tekoucí vody, že to je plýtvání. Horká vana by splnila tentýž účel. Tu tady ale nemají.

Kontrakce nabývají na síle, mám pocit, že vyrvu madlo ve sprše, se kterým cloumaly možná tisícovky rodiček přede mnou. Je hodina po poledni a pořád nic! Čas se vleče. Jsme na pokoji sami, porodní asistentka přijde jednou za čtyřicet minut zkontrolovat, jestli se něco nezměnilo. Povídáme si s manželem o Rusku a o Putinově diktatuře, pomáhá mi to zapomenout na bolest. Zrovna se rozpovídám o první čečenské válce, když mě kontrakce přeruší v půlce věty. Je půl druhé, nechávám si prasknout plodovou vodu, chci se posunout dál. Ke konci, nebo spíš k začátku. Nastává obrat o 360 stupňů, první kontrakce přichází s takovým tlakem a razancí, že se do mého pokoje sbíhají snad všechny porodní asistentky, můj řev je zřejmě slyšet až v Tróji, mám pocit, že můžu směle konkurovat rozběsněným lvům a tygrům. Dnes je den nezávislosti, 4. července.

Sestřička říká, že trhne rekord, budu její čtvrtá rodička za směnu. Nakonec mě lehce pokárá za ten hurónský řev a ukazuje mi, jak dýchat. Překvapivě ty krátké soustředěné dechy opravdu pomáhají víc jak řvaní. Samozřejmě vím, že uvolnění v bolesti pomáhá, ale to se mi podaří až když si nechám píchnout do žíly buscamin. Moje tvář získá rázem přiblblý výraz Jacka Nicolsona po lobotomickém zákroku ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Všechno vnímám, jen když přijde kontrakce nevydám už ani hlásku, jen strašně kulím oči a třesu se jako pod elektrickým proudem. Manžel sedí vedle mě, vyčerpáním usnul, ale drží mě za ruku a vždy když mu ji začnu drtit, zhoupne se mu hlava jako mátožnému opilci a zamumlá: „ Jsi strašně statečná a šikovná.“ Musím se v duchu smát, chci mu říct, že ho miluju, ale jen zašeptám: „vodu."

Je půl třetí, můžu se už klidně uvolnit, bolí to, ale dá se to prodejchat. Mám pořád otevřené oči, sleduju draperie stropu a manželovy tváře. Je to vchod do jiné dimenze. Zda se mi o víle Amálce, i když nespím. Ve 3.15 nevím proč, ale vstávám z lehátka chce se mi tlačit a cítím, že přichází cílová rovinka. Obejmu manžela kolem pasu jako zápasník suma a zaklesnu do něj celou svou vahou. Je to 80 kg, drží mě a je to fuška. Pro mě je to ale pohodlná poloha, cítím, že to tak má být a tak, když mi asistentka říká, ať jdu na lehátko, odpovědí je jí rezolutní a opakované NE, nikam nejdu. Nechce se mi, ale jdu za hranice toho tlaku, nejde totiž už tolik o bolest ale o neuvěřitelný tlak který mě nutí tlačit. Nakonec pode mě porodní asistentka improvizovaně „háže“ prostěradlo, ozve se zvuk jako když vypustíte plné umývadlo a miminko je tady. Je 15.35. Oba se s manželem otáčíme a křičíme: „Co to je?“ Střetáváme se se zkoumavým pohledem. „Vy jste to nevěděli?“ Je to chlapeček!

Třičtvrtě roku jsme miminku pracovně říkali Jusťa, tedy Justýna. Je to Bartoloměj a je krásný, vlasatý a okatý a křičí z plných plic. Manželovi se leskne oko a mě jako by spadl kámen ze srdce. Mám to za sebou a dobře to dopadlo. Fotíme miminko a rozněžněle přemítáme, komu je nejvíc podobný. Sestra přinese dva kusy chleba a tavený sýr. Taveňák jsem nejedla asi dvacet let, ale po tomhle výkonu mi to jídlo připadá jako božská mana. Večer ležím už na pokoji šestinedělek, koukám na Bárta a posílám všem šťastné esemesky. Jsem vyčerpaná a měla bych spát, ale nejde to. Hlavou mi víří průběh dne a já si připadám jako supermanka. Jak by taky ne, na světě je další superhrdina. Alespoň pro mě vždycky bude.