Výlety za limity

A pro obyvatele Horního Jiřetína, Černic nebo třicetitisícového Litvínova je zase o něco reálnější představa, že jejich domovy zmizí pod rypadly těžebních strojů nebo se ocitnou na okraji lomu.

Není to sci-fi. I v jednadvacátém století mizí kvůli rozsáhlé povrchové těžbě uhlí obce z povrchu zemského. Dokonce i v Německu, které si zakládá na ochraně soukromého majetku a péči o sociální blaho svých obyvatel. Před každým takovým podnikem se každopádně stojí zamyslet nad tím, jestli se vůbec vyplatí.

Těžba v rámci limitů má skončit za dvacet let. Při jejich prolomení by se o nějakých třicet let prodloužila. To ovšem v ideálním případě, kdy by vláda rozhodla, obyvatelé postižených obcí by se poslušně odstěhovali do nových domovů a obyvatelstvo Ústeckého kraje se smířilo s tím, že tu dál bude pokračovat činnost přinášející prach, hluk a ničení krajiny.

Debaty nad aktuálním výrokem ústeckých krajských radních k prolomení limitů ukazují, že nic z toho se nebude konat ani náhodou. Aktuální rada vedená ČSSD evidentně nehájí limity tak urputně jako rada předchozí vedená ODS, která požadovala takzvané odepsání nevytěžených zásob hnědého uhlí pod Horním Jiřetínem (což by znamenalo konec jakýchkoliv plánů na další těžbu). Proti aktuálnímu rozhodnutí radních se rázem zvedl odpor vedený nejen ekologickými organizacemi a občany dotčených obcí, ale hlavně konkurenčními politiky.

I kdyby tedy vláda schválila zvláštní zákon o vyvlastňování a dala zelenou postupu těžebních strojů, občanské protesty, politické a soudní spory odsunou začátek těžby za limity na neurčito. Argument, že uhlí kvůli energetické soběstačnosti potřebujeme a je třeba podstoupit nějaké oběti, zní sice logicky. Zvlášť pro ty, kteří nic obětovat nemusejí. Bourání rodinných domků a ničení lesů na horských svazích kvůli elektřině je ale zároveň ochotno skousnout čím dál méně lidí. Proti prolomení limitů jich je v Česku 70%.

Není pochyb o tom, že energeticko-těžařská lobby je v Česku natolik silná, že by se jí její záměr podařilo i proti vůli většiny lidí nakonec prosadit. Elektrárny by tak po nějakém těžko odhadnutelném čase získaly uhlí na další tři, čtyři desítky let. Ale co pak? Česko by potom stejně muselo důkladněji promíchat mix energetických zdrojů, začít hledat energetické úspory a přestat vyvážet elektřinu za hranice.

Hledání cest „za limity“ znamená pro Česko ve skutečnosti jenom zbytečnou okliku, která oddaluje to, co jednou stejně bude muset přijít. Další vláda vzešlá z regulérních voleb by měla hranice těžby potvrdit a uložit debaty o jejich prolamování definitivně k ledu.