To jsme si nedomluvili

V nepřipraveném pozorovateli to může vyvolat solidní úzkost. Čerstvý pohyb okolo vlekoucí se přípravy územního plánu české metropole, který by měl stanovit základní perspektivy jediného českého velkoměsta, vypadá trochu jako sen šíleného stavitele. Radnice jednotlivých čtvrtí, které právě teď posílají na magistrát své představy o budoucí podobě svěřeného území, vidí všude nové domy. Byty a kanceláře mají pokrýt Rohanský ostrov, starostové navrhují zrušit většinu současných zahrádkářských kolonií. Stavět se bude na místě Nákladového nádraží Žižkov, budovy zaplní nádraží Praha – Bubny, zástava by měla spolknout park na Kavčích horách a boomu možná neujde ani romantický hřeben hned vedle Prokopského údolí, známý pod názvem Dívčí Hrady.

Urbanisté na radnicích tvrdí, že stavět v centru je lepší, než dusit Prahu prstencem satelitů, navazujících na sebe přebujelý automobilismus. Poukazují na to, že čas letí a nevzhledné slepené nesmysly v zahrádkářských koloniích musí ustoupit moderním požadavkům na dobré bydlení. Vypadá to neprůstřelně: ceny bytů v Praze pořád rostou a investoři jsou ochotní platit astronomické sumy (20 hektarů na Rohanském ostrově nabízí podle odhadů možnost čtyřmiliardového zisku).

To jsou argumenty, které je třeba brát vážně. Proti nim toho ale také stojí dost a dost. Touhu stavět nebrzdí jen kulturní spor o to, jak nesmírnou hodnotu mají pro budoucnost chátrající industriální objekty na nákladovém nádraží Žižkov nebo v Bubnech, které mají zmizet ze světa. Nebo povznášející – a nenahraditelný - zážitek, který nabízí ranním pasažérům tramvaje z Barrandova pohled na sluncem zalitou elegantní linii Dívčích hradů. Vrásky vyvolává především fakt, že v Praze se vůbec nemluví o tom, jak dlouho může současný cenový skok pokračovat. Nikdo neví, co s cenami bytů udělá deregulace nájmů. Nikdo neví, kolik bytů se v centrální části města po deregulaci uvolní. A konečně nikdo neví, jak dlouho bude Praha populárním městem, v němž se pohodlně zaplní – a zaplatí – i ten nejodfláknutější „kancelářský park“.

Zároveň je nutné pořád dokola připomínat, že Praha není žádná Paříž a že postupně ztrácí lesk pro bohatou turistickou klientelu. A že ze všeho nejvíc mluvíme o malém městě, které dusí neprůhledné hospodaření s veřejným majetkem nebo mizivá chuť jeho obyvatel potlačit vlastní touhu jezdit všude autem. Pokud je na tomto sídle něco trvale přitažlivého, je to kromě malebného centra a zajímavého reliéfu jeho mimořádně krásné – a stále ještě nezastavěné – bezprostřední okolí. V žádném z opravdových evropských velkoměst není možné sednout v samém centru na kolo, na tramvaj nebo na vlak a za půl hodiny už sedět o samotě na skále. To, co tady naopak stále chybí, je umění Pražanů najít – a vynutit si – prostor přímo uprostřed jejich krásného města. A touha konšelů postavit do volných ploch další domy šanci na změnu ještě snižuje.

Pražané v hospodách rádi nadávají na to, že současná vlna komunálních politiků se k jejich městu chová jako ke stroji na peníze. To je fakt. Je ale dobré připomenout, že aktuální touha zpěněžit každý metr volné plochy narazila na odpor. Občané Prahy 5 vytáhli do boje proti tomu, že se s nimi radnice o svých návrzích odmítla bavit. Na Praze 4 se nespokojeným obyvatelům podařilo přesvědčit radní, aby nedávali do osudí park na podolském nábřeží. V Praze 3 se přou o to, jak je možné, že mocný investor, který potřebuje rychle otočit své peníze, nenápadně mění plán a z nabízeného parku na místě nákladového nádraží nepozorovaně vylupuje k nebi vysoké domy. A v případě nádraží Bubny se místní brání proti snaze investora vyjmout staré nádražní domy z památkové ochrany a zbourat je.

Není to zatím žádná success story. Ale perspektiva je dobrá. Až bude magistrát schvalovat územní plán, budou mít Pražané jistou šanci s osudem svého města zamíchat. Vedení města se zatím vstřícností moc nevyznačuje, ale prostor pro tlak tu je. A nemusíme se hned dívat za hranice. Stačí připomenout příklad Brna, kde radnice pod tlakem občanů zavedla veřejné debaty o tom, jak budou změny města konkrétně vypadat. Obyvatelé Prahy mají - možná trochu neprávem - pověst lidí, kteří osud vlastního města „zabalili“ a raději před potížemi utíkají na své chalupy. Právě teď je dobrá možnost to trochu změnit.