Radar v informačním vakuu

Českou republiku čeká nejdůležitější vojensko-strategické rozhodnutí od vstupu do NATO. Buď schválí na svém území americký radar, a zapojí se tak do projektu protiraketové obrany, nebo žádost Spojených států odmítne. Je tedy s podivem, že v zemi téměř úplně schází věcná debata o celém problému.

Ne že by nebylo o čem diskutovat. Kolik lidí například ví, co znamená to, že by projekt měla zaštítit Severoatlantická aliance? Jak známo, NATO svůj vlastní systém protiraketové obrany nemá a v dohledné době jej ani mít nebude. O to však tolik nejde, podporu americkému projektu lze deklarovat pouze slovně.

Dozvídáme se ale, jak o tom politici a vojenští stratégové zemí Aliance přemýšlejí, jaká pro a proti zvažují? Pramálo.

Problém s NATO je o to komplikovanější, že existují nebo se vyvíjejí americké protiraketové systémy jiné než je ten, jehož součástí mají být základny v Polsku a v České republice. Aliance by je mohla použít k obraně Evropy. Představují ale skutečnou alternativu? Lze je účinně propojit s budovaným systémem, který je předmětem sporů, tedy systémem založeným na pozemních protiraketách, tzv. interceptorech? Jak vůbec organizovat společné velení složitého obranného komplexu, uváděnému do chodu rozhodnutím, jež musí padnout během desítek vteřin a pak už vše řídí počítač? Na většinu těchto otázek není jednoduché odpovědět a my v Respektu jsme během vzájemných diskusí zjistili, že v mnohém jasno nemáme.

Nebo, namátkou, jiný okruh problémů: Základny v Polsku a ČR mají střežit velkou část Evropy a Spojených států před raketami z Íránu; co když se ale hrozbou stane Pákistán? Jeho geografická poloha je trochu jiná a kdyby vyslal balistickou střelu na USA, není jisté, zda ji mohou interceptory umístěné v Polsku zlikvidovat. Nejspíš mohou, problém ale je v tom, že o podobných detailech u nás nikdo nediskutuje.

Člověk by očekával, že média budou chrlit analýzy, rozhovory s vojenskými i civilními experty, zasvěcené komentáře. Místo toho se celá diskuse odehrává v podstatě v jediné rovině, v níž se argumenty zastánců a odpůrců radaru zcela míjejí: zastánci pokládají americkou vojenskou přítomnost na českém území za hodnotu samu o sobě a záruku bezpečnosti země, odpůrci ji naopak přirovnávají k okupaci sovětskou armádou.

Nechuť k hlubší diskusi je takřka všudypřítomná. Dva příklady: minulý týden jsem chtěl o radaru a raketách mluvit s někým z Katedry letecké a raketové techniky Fakulty vojenských technologií. Naivní to nápad. Byl jsem odkázán na tiskové oddělení Univerzity obrany, protože „takové jsou pokyny“. Tam jsem se mimo záznam dozvěděl, že „radar je politické zadání“ (v podtextu: tedy se o něm nediskutuje) a že experti této vysoké školy nemají s novináři dobré zkušenosti. Tím veškeré získávání informací skončilo. Podobně jsem dopadl na Ústavu mezinárodních vztahů; výzkumný pracovník ústavu, který má na webové stránce jako specializaci mezinárodní bezpečnostní vztahy a za sebou krátkou kariéru stratéga na ministerstvu obrany, mi řekl, že se o protiraketovou obranu nezajímá a nehodlá se k ní vyjadřovat.

Je jistě chybou médií, že přinášejí jen málo hlubších informací o problematice kolem radaru, zároveň se v tom ale odráží skutečnost, že taková diskuse ve společnosti příliš neprobíhá. Co nám to prozrazuje o Češích na prahu 21. století? Nejspíš to, že stále ještě nejsou vyzrálým a sebevědomým národem, který dokáže přemýšlet o složité otázce a zvažovat různá pro a proti. Pořád tu vládne přesvědčení z husákovských časů, že o všem beztak rozhodnou „ti nahoře“, a tudíž je nejlepší zůstat zticha, maximálně si trochu anonymně zanadávat.