Řád pro Velkého Vonta

„Mladí lidé objevili kouzlo knih a dostali opět chuť číst a psát, navíc čtení díky vám nechápou jako trest ale jako opravdový zdroj radosti.“ Přesně tak by se dal popsat vliv Jaroslava Foglara na celé generace české mládeže, kterým dokázal za protektorátu či v padesátých letech nebo za normalizace zprostředkovat neuvěřitelně košatý, strhující a dobrodružný svět plný dramatu, že ten reálný, jako zrovna ten normalizační, se mu svojí ubohostí a nudou nemohl ničím vůbec rovnat. Navíc s určitým mravním podtextem: ve svých příbězích se vždy zastal slabšího a v mladých dobrodruzích tak vlastně v časech obecného totalitního zmaru pomáhal budovat pozitivní pohled na svět. Ještě dnes tak celým generacím určitě za soumraku při zvonění zvonů v temných pražských uličkách naskakuje husí kůže, protože to přece zvoní „Dunivá Kateřina“ a na „Myším plácku“ se zase „něco děje“. A nebo také jen v pouhém letmém zákmitu únorového slunce netrpělivě očekávají, kdy už konečně přijdou ty známé „omamné jarní vůně“.

Jenže výše uvedená slova ocenění na adresu magického vypravěče Jaroslava Foglara nikdo neřekl, týkají se totiž autorky jiného příběhu jako je ten o Vontech a to anglické spisovatelky J.K.Rowlingové a jejího čarodějného učně. A zmiňovanou poklonu jí vyseknul francouzský prezident Nicolas Sarkózy a to zároveň s udělením francouzského státního vyznamenání – Řádu čestné legie. Jaroslav Foglar je sice už deset let po smrti, jeho význam jako brilantního vychovatele by ale mohl, tak jako jiné hrdiny lidského lopocení, český stát dodatečně ocenit in memoriam. Protože ještě před necelými dvaceti lety byla četba jeho knih skutečným dobrodružstvím v zemi nikoho.