Mnoho radosti zatím pro nic

Fidel Castro se vzdal své koruny. Řekl, že ze zdravotních důvodů nebude dále aspirovat na prezidentskou funkci, a předal tak de facto symbolicky moc svému nástupci.

Žezlo převezme s největší pravděpodobností Raúl Castro, o něco málo mladší Fidelův bratr. Nicméně to, že se mluvilo i o Carlosi Lagem, strůjci mírných ekonomických reforem v devadesátých letech, jenž je klíčovou ekonomickou spojkou na venezuelského „ropodárce“ Huga Cháveze, či dokonce o třiačtyřicetiletém nejmladším kandidátovi na prezidentskou funkci Pérezi Roquem, současném ministru zahraničí, známém svým na Kubu liberálním postojem např. v otázce přistoupení na dohodu s OSN ohledně dodržování lidských práv, je určitě změna.

Kuba má tedy naději na určité kosmetické, ale jistě ne zbrklé reformy. V ekonomice možná nadejde oteplení, zejména v zemědělství. Nicméně Kubánce rozhodně v nejbližších letech nečeká nic, co by se mohlo týkat jejich práva na demokratické volby nebo na občanské svobody. Na Kubě tedy bude spíše zlegalizován a utvrzován dravý komunistický kapitalismus, jenž na ostrově panuje desítky let a spočívá v tom, co všichni tak dobře známe z nedávné minulosti – pokud máš konexe ve straně a dokážeš věci zařídit, vyhandlovat a sehnat, jsi za vodou, a pokud jsi v armádě, můžeš dokonce podnikat, nebo pokud odvádíš tučné spropitné státu, můžeš porážet krávu, prodávat mléko a kokosové ořechy nebo si otevřít třeba malou restauraci.

V tom se tedy na Kubě po odchodu Fidela Castra z politiky příliš mnoho nezmění. Není to rozhodně konec jednoho romantického symbolu, prostě proto, že romantický symbol je tady s námi dál a dál se v teplákové soupravě šourá do televizních přenosů a straší Kubánce ve snu. „Nesdílím orgasmus západních zemí, které ve Fidelově prohlášení vidí kdovíjak velkou zprávu, my vidíme realitu,“ řekl např. Antonio Guedes, viceprezident kubánské opoziční Liberální unie, španělskému deníku La Razón.

Opozice především poukazuje na to, že v tropických samotkách pomalu umírají političtí vězni a o ně Fidel Castro v projevu ani slovem nezavadil. Dejme tomu, že Castrova poslední prohlášení jsou první prasklinou v tlustých ledech diktatury. Rozhodně ale není důvod bouchat šampaňským, už jen proto, že nikdo neví, kdy se Castrovi uleví a zda třeba pod záminkou ohrožení země imperialisty znova nezasedne na trůn.