Langerova strategie

Jedním z posledních materiálů, kterým se bude zabývat odstupující vláda Mirka Topolánka je Strategie boje proti extremismu. Je chvályhodné, že v době sílících rasistických útoků a manifestů si vláda ve své agendě udělala čas na tak zásadní věc.

Dokument zveřejněný Ivanem Langerem (na rozdíl od některých jeho poznámek z jeho rozhovoru z posledního vydání Respektu) není až tak úplně špatný. Jenže dlouholetá zkušenost napovídá, že skončí v některém úřednickém šuplíku, zapomenut, jako desítky vládních strategií boje proti čemukoli, od korupce, přes neprůhledné státní zakázky, byrokracii nebo málo diverzifikované energetické závislosti země. Přesto je dobré zmínit některé pasáže dokumentu vypracovaného ministerstvem vnitra, mohly by inspirovat budoucí přístup vládních či regionálních politiků, policie a třeba i justice k problému, který hrozí, že nám přeroste přes hlavu.

Možná by bylo dobré pochválit ministerstvo za poměrně podrobný popis extremistické pravicové scény. Pravda, ten popis by zručný novinář zvládl z veřejných zdrojů také, ale u úředníků ministerstva vnitra není úplnou samozřejmostí podobná schopnost analyzovat problém. To není laciná ironie, ale fakt. Zpráva konstatuje, že neonacisté v minulém roce potvrdili svůj návrat z „uzavřených prostor na veřejná prostranství“ a popisuje průběhy všech možných neonacistických pochodů a demonstrací. Bohužel bez důležitých jmen organizátorů anebo popisu byť i základních ideových cílů nácků. Jedinou konkrétnost, kterou se z dokumentu dozvíme, že loni bylo za rasově motivované trestné činy obžalovány dvě stovky lidí (stejně jako předloni).

Dokument obsahuje pár inspirativních myšlenek. Síla extremistů vychází z lidské nevědomosti, jedinou možnost jak bojovat se štvavou propagandou je komunikace, otevřenost, vzdělávání a to už dětí od školních let. Specialisté, kteří bojují proti extremismu by měli vědět, co mají dělat, a hlavně k tomu dostat co nejširší prostor. Trochu překvapí, že specialisté pro boj s extrémismem stále nevědí, co dělat, ale v dalším kontextu je možné odhadovat, že prostě čeští policisté se učí precizovat spolupráci se zkušenějšími zahraničními policisty. Někomu to připadá málo, ale na přelomu tisíciletí by něco podobného ani nešlo, proti pravicovému extremismu bojovali specialisté, kteří uměli většinou jen rusky.

Zpráva také navrhuje jakési vzdělávání starostů, aby se naučili neonacistické akce zakazovat a kde vlastně hledat zákonné důvody pro zákaz. To není špatný nápad. Na otázku, jestli se jeho ODS bude věnovat vzdělávání starostů z řad spolustraníků, odpověděl předkladatel strategie Ivan Langer, že to je věcí státní správy a ne nějakých stranických akcí. Jeho slova jsou ilustrací, proč se jen málo ze „strategie“ - pokud ji vůbec vláda schválí – podaří uvést v život. Protože až na pár výjimek (jako je evropská policejní spolupráce), spočívá boj proti extremismu prakticky jen na pořádání všech možných i nemožných ale hlavně nekonkretizovaných seminářů, kurzů a podobných společenských akcí. Závazek Langera, že jeho strana půjde příkladem by mohl nedůvěru k podobným akcím zmírnit. Jen pro srovnání, v rámci boje proti korupci byly v posledních deseti letech uspořádány stovky seminářů, setkání, vzdělávacích kurzů a na otázku, jestli to všechno omezilo v tuzemsku korupci, ať si každý odpoví sám.