Globální křižovatka v Londýně

V Londýně se chystá velká věc a ulice napěchované demonstranty a novinářskými štáby jsou jen kulisou toho očekávaného střetu. Setkání dvaceti představitelů nejsilnějších ekonomik světa je totiž klíčovým okamžikem pro uvažování o tom, v jakém světě chceme příští desetiletí žít.

Nebýt světové hospodářské krize, na podobný klub politiků bychom čekali zřejmě ještě dlouho. Teď se ale světovým komentátorům zdá být jasné, že právě G 20 může být novou a potřebnou formou globální vlády. Rychlost jeho vzniku je skutečně překvapivá, zatímco ještě loni hrála v globální politice prim jiná skupina G, slučující jen sedm nejvyspělejších zemí světa a Rusko, dnes jako by nikdo jiný než G 20 ani neexistoval. V Londýně jde přitom teprve o druhé setkání, vůbec první se konalo loni v listopadu ve Washingtonu.

Kdo chce balíky

Ten rychlý obrat má ale celkem pochopitelné důvody a krize je jen jedním z nich. Potřeba skutečně světové kooperované akce tu už chyběla. Země skupiny G8, ztělesňující více než cokoli jiného spíše klub zástupců euroatlantické civilizace, zkrátka nemusely řešit problémy na druhém konci planety. Od toho tu byly Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Propojování světového obchodu ale s vzestupem Číny a Indie nabralo takové obrátky, že státy G8 se staly jen jednou vlivovou skupinou, které se musí domluvit s dalšími. Na „dvacítkových“ setkáních mají Čína i Indie rovnocennou pozici s Němci nebo Američany a hraje se i o politiku – rovnocenní s ekonomickými obry jsou nyní také Jihokorejci, Mexičané nebo Turci.

Jak daleko může tahle spolupráce sahat a zda nejde jen o přechodný svazek z rozumu v těžkých časech, dnes nemůže nikdo odhadnout. Alespoň částečnou odpověď o smysluplnosti G20 ale může dát už zítra způsob, jakým se podaří projednat klíčové body summitu. Pokud vše půjde hladce, může to znamenat další příslib ve spolupráci, která se zdaleka nemusí odehrávat jen párkrát do roka v osvětlených sálech světových metropolí, ale na úrovni delegátů, diplomatů, úředníků.

O co tedy následujících několik dní půjde? Podle Mezinárodního měnového fondu se světová ekonomika letos propadne až o jedno procento a s odhadem až devítiprocentního propadu přispěchala i Světová obchodní organizace. To vše má přitom platit i po započítání bilionových balíků, kterými se ekonomické velmoci snaží rozhýbat svá hospodářství.

Na seznam léků se má v Londýně dostat především základní shoda nad tím, jak co nejefektivněji a kolik vůbec peněz do zadrhnutého soukolí světového byznysu a bankovního sektoru nalít. Penězi se už dnes nešetří a hrozba dalšího zpomalení a recese nahrává dalším finančním injekcím. Klíčová otázka summitu alespoň z českého pohledu je jasná – do jaké míry bude Evropa jako celek následovat cestu amerického prezidenta Baracka Obamy, který tříbilionovým dotačním balíkem zadlužuje hned několik generací Američanů dopředu.

Politické banky

Už teď je jasné, že pohledy politiků se mohou lišit poměrně dramaticky, pokud ale v bodě balíků není jednoznačná dohoda nutná, další úkol má G20 zcela konkrétní a jednotlivé státy samostatně jej nevyřeší. Jak už naznačily obrovské půjčky z minulých měsíců pro Lotyšsko nebo čerstvě Maďarsko – Mezinárodní měnový fond může pro některé země znamenat poslední záchranu před bankrotem. A na to musí mít dost peněz. Konkrétní návrh pro jednání G20 zní: zdvoj až ztrojnásobit dnešní „volné peníze“ fondu hrábnutím do dodnes nepřístupných rezerv zahraničních měn.

Namísto vypočítávání dalších bodů jednání je ale potřeba si uvědomit jednu klíčovou věc – státy samotné odteď hrají mnohem důležitější roli v bankovním sektoru než dřív, řada velkých bank se ze soukromého sektoru dostala znárodněním pod přímý vliv politiků. A právě banky a jejich investice dodnes patřily k hybatelům světové globalizace. O to, jak dál, půjde v Londýně především.

Budoucnost dalšího propojování světa se dnes láme právě v otázkách bankovní regulace – čím více budou banky od nynějška regulované, tím více vazeb světového obchodu hrozí zpřetrháním. A naopak – čím více budou ponechané bez regulace, tím více peněz se v nefunkčním systému může utopit. Jsme tedy v bodě, kdy může skončit zdánlivě nezvratný proces globalizace jako takový? Možná je to přehnaná představa a do celé globální hry jen vstoupí více firem a bank s podílem státu. Londýn každopádně alespoň náznak odpovědí na celou řadu otázek může poskytnout. Třeba i na tu, zda se z větší odpovědnosti politiků namísto nadnárodních korporací máme radovat či ne.