Čtyřicet vteřin ke smrti

Nejrůznější katastrofy, například havárie letadel, zajímají veřejnost obvykle jen několik dní. Vyšetřování příčin neštěstí přitom zpravidla trvá týdny, měsíce či roky. A tak zatímco bezprostředně po nešťastné události média přetřásají na titulních stránkách či v úvodu zpravodajských relací každý detail a spekulují o řadě možných scénářů, v době, kdy je skutečný průběh událostí znám, věnují výsledkům vyšetřování jen malou pozornost.

Vzpomeňme třeba na pád kyperského letadla poblíž Atén v srpnu 2005, při němž zemřelo 121 lidí. Kdo dnes zná důvody, proč oba piloti upadli do bezvědomí a stroji řízenému autopilotem nakonec došlo palivo? Zřejmě jen málokdo. První, neoficiální zprávy o příčinách neštěstí, k nimž patřila především chyba pozemního technického personálu a nedostatky ve výcviku pilotů, se totiž objevily až měsíc po katastrofě, v době, kdy už katastrofu vystřídaly na titulních stránkách jiné události.

Jinou takovou událostí je havárie raketoplánu Columbia, ke které došlo 1. února 2003 a při níž zahynulo všech sedm členů posádky. V tomto případě trvalo zveřejnění poslední z vyšetřovacích zpráv téměř šest let. Teprve minulý týden totiž NASA uvolnila detailní závěrečnou zprávu o průběhu katastrofy a tom, zda astronauti mohli přežít.

Jednoduchá odpověď zní, že nemohli. Dle zprávy věděli 41 sekund, že ztratili nad raketoplánem kontrolu. Pokoušeli se problémy vyřešit a netušili, že to není možné, protože se stroj rozpadá na kusy.

Bezprostřední příčiny jsou známy už dávno: Při startu raketoplánu se utrhlo několik kusů ledu a pěnové izolace palivové nádrže a jeden z velkých úlomků izolace poškodil tepelnou ochranu náběžné hrany levého křídla. Při přistání pak žár způsobený třením o vzduch propálil konstrukci křídla, to se rozlétlo na kusy a vzápětí se celý raketoplán ve vrchních vrstvách atmosféry rozpadl. Podrobnosti se ale dozvídáme až nyní.

Astronauti bojovali o život v kabině, která náhle potemněla, za hrozivého zvuku mnoha alarmů, v lodi, která se začala chaoticky otáčet a převalovat. Pak náhle ztratili vědomí kvůli dekompresi při rozpadu kabiny. Zemřeli zřejmě rychle a bezbolestně. Kdyby se rychleji uchýlili k nouzovým bezpečnostním opatřením - zavřeli hledí přileb, nasadili rukavice (které jsou ovšem neohrabané a lze v nich jen stěží pilotovat) a zapnuli všechny bezpečnostní pásy a úchyty – přežili by o něco déle. Nakonec by však zahynuli. Zpráva konstatuje, že současná technika nedokáže lidem zajistit při tak extrémní havárii přežití.

Přesto podrobná 400stránková zpráva doporučuje řadu opatření, která by mohla zvýšit bezpečnost budoucích posádek. Týkají se hlavně skafandrů, přileb a bezpečnostních pásů. Doporučeními by se měli řídit především konstruktéři nové kosmické lodi Orion, která by měla poprvé odstartovat zhruba v polovině příští dekády (raketoplány končí v roce 2010).

Tolik tedy ke zprávě popisující poslední vteřiny života posádky Columbie. Kvůli značnému časovému odstupu, s nímž byla zpráva zveřejněna, se však poněkud ztrácí celkový obrázek tehdejších událostí. Zapomíná se na to, že k havárii došlo především kvůli vytrvalému ignorování problémů – přístupu, jenž se v NASA šířil jako rakovina. Kusy izolační pěny odpadávaly při každém startu, kosmická agentura tomu však nevěnovala dostatečnou pozornost. A co horšího, techničtí specialisté po startu Columbie věděli, že posádce hrozí nebezpečí. Kdo četl jednu z prvních zpráv o příčinách neštěstí, zveřejněnou nedlouho po havárii, ví, že inženýři po startu vytrvale varovali vedení NASA. Upozorňovali, že raketoplán kroužící kolem Země může být vážně poškozen. Ukázaly to fotografie pořízené při startu, které zachytili inkriminovaný úlomek pěny. „Cosi o rozměrech okenní klimatizační jednotky narazilo do raketoplánu rychlostí 800 km za hodinu,“ řekl jeden z expertů firmy Boeing představitelům NASA. Těm to ale nestačilo, žádali další důvody, proč by měli přijmout mimořádná opatření, a tak specialisté Boeingu na téže schůzce prohlásili, že pokud se při přistání něco hrozného stane, oni budou vědět proč. Ani to ale vedení NASA nevyprovokovalo k akci.

Kosmická agentura přitom mohla požádat armádu, aby raketoplán vyfotografovala. Vojenské špionážní prostředky jsou patrně dostatečně citlivé, aby ukázaly díru v tepelné ochraně křídla. Jenže nikdo v NASA neměl bezpečnostní prověrku, aby se vůbec mohl od vojáků (ochotně nabízejících pomoc) dozvědět, co jejich technika skutečně umí. Navíc kosmická agentura nestála o to, aby se kvůli fotografování zdržel vědecký program mise. Raketoplán by se musel natáčet do vhodných poloh a experimenty by stály.

A kdyby se ukázalo, že je křídlo vážně poškozeno? Pokud by se na to přišlo včas, mohl posádku Columbie zachránit raketoplán Atlantis. Bylo by to sice nesmírně riskantní, ale nikoliv nemožné.

Někteří šéfové NASA byli po skončení vyšetřování vyhozeni či převedeni na jiné pozice, agentura se do jisté míry poučila. Příběh Columbie je přesto varovným mementem, na které by se nemělo zapomínat. Snaha splnit termíny za každou cenu, obavy z nespokojenosti nadřízených, ignorování varovných událostí – to vše jsou stigmata, která provázela prakticky celý dlouholetý program raketoplánu. Čtrnáct mrtvých, sedm na Columbii, sedm v roce 1986 na raketoplánu Challenger, je neuvěřitelně mnoho, představuje to naprosto nepřijatelnou cenu za dobývání kosmu. V budoucnu musí agentura pracovat lépe. A bezesporu by pomohlo i to, kdyby bylo veškeré šetření uzavřeno dříve než po šesti letech, kdy už vzpomínka na neštěstí vybledla a poněkud ztratila naléhavost. Nejen pro veřejnost, ale i pro konstruktéry kosmických lodí.