Spas se, kdo můžeš

Málokdo by tušil, že zrovna po tomhle bude v Česku poptávka. Do dvou let má na opuštěném místě nedaleko Slapské přehrady vyrůst další klášter jedné z nejnáročnějších řeholí.

Trapistický řád, jehož členové v přísném mlčení zasvěcují celý svůj život modlitbám, tak bude mít v Česku už druhé centrum. Možnost věnovat se v ústraní duchovnímu růstu přitahuje zvlášť mladé lidi. Situace mimo křesťanství je podobná, i když méně přehledná. Noví guru, nabízející duchovním hledačům své recepty na prozření, působí více skrytu. Zmizela potřeba spasit co nejvíce lidí jediným správným učením.

Tiše, prosím

Rodinu i spolupracovníky to docela rozrušilo. Když student architektury Štěpán Boháč (26) oznámil svým blízkým rozhodnutí odejít do kláštera, způsobil tím mezi nimi pozdvižení.

To, že Štěpán bere svou katolickou víru vážně, věděli všichni. Až dosud se ale zdálo, že tenhle vůdce skautů a bojovník za lepší podmínky pro cyklistickou dopravu v Praze je jako zrozený pro kariéru občanského aktivisty. „Nikomu se nesvěřil, co v něm zraje,“ říká dnes Štěpánův bratr Ondřej. „Takže jsme z toho pak byli všichni samozřejmě překvapení a cítili jsme pochybnosti.“

Štěpána však od jeho úmyslu už nic nedokázalo odvrátit. Poté, co dorýsoval koncepci sítě cyklotras pro celou Prahu, oblékl hábit řádu dominikánů a dnes druhým rokem studuje filozofii a teologii v klášteře ve francouzském Bordeaux.

„Rozhodnout se k tomu kroku nebylo snadné a zvažoval jsem to dlouho,“ vzpomíná Štěpán, dnes bratr Filip, na svou životní křižovatku. Řeholní život ho nelákal proto, že by byl se svým dosavadním životem nespokojený. „Dodnes si myslím, že to, co jsem dělal, mělo smysl,“ říká.

Ale kariéra občanského aktivisty, který jde od schůzky ke schůzce, honí termíny a neustále musí reagovat na aktuální dění, se přece jenom dostávala do konfliktu s jeho vírou. „Chtěl jsem být blíž Bohu, modlit se, zjišťovat, co Bůh po mně vlastně chce,“ říká.

Pravidelný životní rytmus, čtyři hodiny denně vyhrazené jen pro modlitbu – tenhle životní styl lákal Štěpána čím dál víc. „Teoreticky bych si takhle mohl uspořádat denní režim i při intenzivním životě v Praze, ale prakticky se mi to nedařilo,“ dodává bratr Filip.

To byl pro mladého muže nakonec ten hlavní důvod, proč se rozhodl rok před koncem studia na ČVUT obléknout dominikánské roucho. „Bůh podle mého k lidem promlouvá tichým hlasem a člověk se sám musí ztišit, aby vůbec něco zaslechl,“ říká. „A k tomu život v klášteře poskytuje přece jenom nejlepší podmínky.“

I teď podle svých slov musí jako řádový bratr bojovat s tím, aby soustředil své myšlenky a nemyslel při modlitbách třeba na to, co napíše do seminární práce z filozofie. Nicméně rozptylujících myšlenek rozhodně ubylo. „To zásadní rozhodnutí už jsem udělal,“ říká Štěpán. „Teď už nemusím plánovat.“ Ještě čtyři roky bude věnovat studiu a potom půjde tam, kam ho řádoví bratři vyšlou.

Spaste sami sebe

Na začátku devadesátých let to v Česku vypadalo, že duchovní život lidí budou určovat charismatické osobnosti náboženských vůdců. Buddhističtí guru manželé Tomášovi vyučovali davy lidí v pražské Lucerně a křesťanští misionáři kázali na stadionech.

Tahle doba ale podle religionistů skončila, což ovšem neznamená, že by tu zároveň opadl zájem o duchovno. Češi sice bývají obviňováni ze stále většího holdování konzumu, čísla však ukazují, že se vzrůstající touhou po hmotných statcích roste i touha po duchovních věcech – přinejmenším v podobě duchovní literatury.

Celý článek čtěte v nejnovějším vydání Respektu.