Revolucionáři se spojili s ďáblem, aby porazili satana

Když loni 30. června nastupoval Muhammad Mursí do úřadu prezidenta, vypadalo to, že Egypt po desetiletích autoritářské vlády konečně nastoupí cestu k demokracii. Jeho zvolení bylo završením lidového převratu, který čerpal svou sílu z podobně nadšeného tažení v Tunisku. Mursímu se ale zalíbila moc - a na začátku letošních prázdnin jej tak za podpory egyptské veřejnosti sesadila armáda. Instalovala novou vládu a slíbila, že napraví, co Mursí pokazil. Její snažení zatím vyvrcholilo minulý čtvrtek, kdy krvavě potlačila protivládní demonstrace a zabila stovky Mursího stoupenců. Prchají turisté, napětí v zemi se zvyšuje, počty mrtvých stoupají. Z vazby byl propuštěn bývalý egyptský vůdce Husní Mubárak a stoupenci Muslimského bratrstva na tento den pod heslem Pátek mučedníků svolali demonstrace zejména do ulic Káhiry.

Co je hlavní příčinou toho, proč se dva a půl roku po revoluci, která měla ukončit desetiletí autoritářské vlády, v Egyptě zase střílí?
Každá revoluce má dozvuky a různé délky nestabilního období. Egyptská revoluce z 25. ledna 2011 nebyla nikdy završená. Skončila v únoru vojenským převratem, kdy armáda odstavila Mubáraka, aby uspokojila lidi. Jenomže tzv. hluboký stát, čímž se myslí protirevolučně naladěné klientelistické sítě z doby diktatury, zůstal téměř nedotknut a proces demokratické transformace, který měl být výsledkem celospolečenské debaty, byl nahrazen trvalým společenským konfliktem. 

Co udělal Muhammad Mursí, že i lidé, kteří oslavovali jeho zvolení, vyšli do ulic a přiměli armádu i během revoluce nenáviděnou policii k ukončení jeho vlády?
Navzdory předvolebním slibům se Mursí nestal prezidentem všech Egypťanů, ale vládl ve prospěch Muslimského bratrstva. Neřešil problémy, jako jsou nezaměstnanost, přebujelá neefektivní státní správa, reforma represivních složek, korupce, klientelismus a nestejné uplatňování lidských a občanských práv. Bratrstvo se snažilo ovládnout státní instituce a homogenizovat egyptskou společnost, ve které by pak koptové, šíité, ateisté, nebo dokonce muslimové jiného uvažování byli druhořadými občany. Lidé, kteří vyšli proti Bratrstvu do ulic, měli různé důvody. Některým šlo hlavně o ekonomickou situaci, jiným o pluralitní společnost, dalším o bezpečnost. Část tábora proti Mursímu se skládala z Mubárakových pohrobků a přátel hlubokého státu. Zájmy všech těchto lidí se v červnu protnuly a vyústily v sesazení Mursího.

Lze říci, kdo je víc „v právu“? Na jedné straně stojí přívrženci prezidenta, který se zpronevěřil svým slibům. Na druhé straně je armádou dosazená vláda, která nechala střílet do demonstrantů. 
Největší obětí současné situace je racionalita. Obě strany se nenávidí s fanatickou zarputilostí a navzájem se démonizují. Malá část Egypťanů se snaží zformovat jakýsi třetí tábor lidí, kteří jsou proti autoritativnímu stylu Bratrstva a současně proti politizované armádě a nereformované policii. Nicméně tahle skupina je příliš malá a její hlas zaniká v rachotu mobilizačních bubnů hlavních nepřátel. Odvolávat se na legitimitu nebo mluvit o právu v situaci, kdy v podstatě neexistují standardní politické instituce ani jasný plán transformace k demokracii, je výrazem nepochopení demokracie. Bratrstvo si myslí, že 51% mandát z voleb dává bianko šek prezidentovi, ale legitimita nestojí pouze na volebním výsledku.

Má „nová“ vláda podporu veřejnosti i po krvavých útocích na islamisty z minulého týdne? 
Stále má. Hodně Egypťanů by si přálo i tvrdší zásah. Částečně je to výsledek intenzivní mediální masáže, která Muslimské bratrstvo popisuje jako zrádce a teroristy. I když je pravda, že se v Egyptě pohybují islamističtí extrémisté, že se na demonstracích Bratrstva objevila vlajka al-Káidy, že někteří z islamistů měli střelné zbraně nebo že docházelo k porušování lidských práv, označit statisíce členů Muslimského bratrstva za teroristy je nebezpečná paušalizace. Politický problém se měl řešit politickou cestou. Egyptská armáda a policie navíc nejsou stavěné na zvládání situací, kdy čelí civilistům, byť se v jejich řadách pohybují ozbrojení jedinci. Podobně brutálním způsobem zasahovaly v minulých dvou letech proti neislamistickým demonstrantům.

Vláda vyhlásila výjimečný stav, který byl v platnosti během třicetileté vlády Husní Mubáraka; obnovila policejní jednotku, která mučila odpůrce režimu; podle posledních zpráv byl bývalý diktátor propuštěn na svobodu. Dochází ke kontrarevoluci mubarakovských elit? 
Mubárak sám je dávno mimo hru. Je ale pravda, že lidé, kteří tvořili jeho režim, začínají vystrkovat růžky, ukazovat se na veřejnosti, dokonce se z nich stávají guvernéři. Ale netvoří jednotnou ideologickou frontu a nejsou soustředěni kolem jedné strany nebo osoby. Netají se tím, že revoluci z 25. ledna odsuzují. Zatím však tuto potenciální antireovluční sílu nikdo nesešikoval.

Uvědomují si rizika spojená s touto silou mladí demonstranti a liberálové, kteří svržení Mursího podpořili?
Uvědomují. Například hnutí 6. dubna, které stálo v zárodku revoluce, kritizovalo vměšování armády do červnových a červencových demonstrací. Tzv. třetí tábor jsem již zmiňoval. Většina revolucionářů se ale spojila s ďáblem, aby porazila satana. Myslí si, že v případě potřeby vyrazí znovu do ulic, tentokrát proti armádě a policii. Myslí si, že návrat do minulosti se opakovat nemůže.

Proč islamisté nenávist vůči nové vládě ventilují například i pálením křesťanských kostelů? 
Zaprvé ty, kteří napadli kostely, nelze jednoznačně identifikovat jako členy Bratrstva. Jeho vůdcové ale minimálně poskytli pro útoky živnou půdu svými sektářskými a anti-křesťanskými výroky. Radikálové si tak vybíjejí vztek a současně chtějí zavléct zemi do konfliktu a chaosu. Zadruhé je pravda, že policie kostely nechránila.

Jak Muslimské bratrstvo na odstavení od moci zareaguje? Sáhne k teroristickým metodám? 
Uvnitř Bratrstva se vytvořily minimálně tři mládežnické frakce, které volají po reformě, nenásilí a zapojení do politiky i za současných podmínek. Vedení Bratrstva, od něhož se již dříve odlouplo reformní a méně dogmatické křídlo, tvrdohlavě odmítá realitu a politický kompromis, ale zatím k násilí nevybízí. Uvědomuje si, jak by se tím marginalizovalo. Muslimské bratrstvo je nicméně podmnožinou islamistů - z nichž ti radikální spojují osud Bratrstva s útokem na islám jako takový. K tomu si armáda po každém zásahu proti demonstrantům vytváří řadu nepřátel z řad pozůstalých po obětech.

Znamená odstoupení viceprezidenta prozatímní vlády Muhammada Baradeje, že se ohlašovaná demokratická náprava definitivně nepodařila?
Baradej není rytíř na bílém koni. Spoléhal bych se na mladou generaci prodemokratických revolucionářů, kteří si prošli za uplynulé roky obrovskou školou a zjistili, že standardní politika je stejně, ne-li více důležitá jako ta pouliční. Nicméně Baradej nějakou váhu měl, i kdyby jen tím, že je uznávaný v mezinárodní komunitě. Jeho odchod je ale spíše pozitivní, protože se neušpiní tím, že bude dělat fíkový list generálu Sísímu - a ve správný okamžik se ještě může zvenku zapojit do politického dění.

Po Mursího svržení slibovala nová vláda brzké vypsání voleb. Chce tento slib dodržet? 
Nejdřív se musí sepsat nová ústava nebo upravit ta stávající. Také se musí vytvořit volební zákon. Byla již vytvořena jakási komise, která pracuje na korekci těch částí, které jsou vnímány na Mursího ústavě jako nejvíce problematické. Volby by měly proběhnout do půl roku. Problém je, že za poslední dva roky už Egypťané volili - tuším - pětkrát a vlastně pokaždé byla jejich volba nějak anulována. Za současného stavu jen volby rány ve společnosti nezahojí.

Je dnes v Egyptě síla, která by dokázala zemi vrátit na cestu, kterou se zdál jít v létě 2012 po prezidentských volbách? 
Od samého začátku revoluce se Egypt nenacházel na dobré cestě. Tato země potřebuje proces národního usmíření podobný tomu, kterým si prošli v Jihoafrické republice nebo Argentině. Armáda a policie nesmějí Egypťany vydírat dvěma extrémy – neexistencí bezpečnosti a policejním státem. Bezpečnostní složky musejí být podřazeny reformním civilistům a musí se objevit politické vedení, které začne skutečný proces transformace. Ústava je nesmírně důležitá, ale musejí se najít lidé, kteří půjdou příkladem. Bohužel dekády diktatury vymýtily osobnosti toho schopné.

Bude v Egyptě dále eskalovat násilí? 
Pokud budou státní instituce trvat na tom, že všichni muslimští bratři jsou teroristé, a pokud v egyptské vládě převládnou zastánci tvrdé linie, kteří se budou chtít vypořádat se všemi islamisty nezávisle na jejich politických postojích, tak bude přibývat extrémistů.

Jak dopadnou bouřící se metropole? Jsou na místě doporučení zahraničních států, které vybízejí své občany, aby se Egyptu vyhnuli?
Vždy jsem říkal, že letoviska jsou v bezpečí. Nyní je to poprvé, kdy za to ruku do ohně nedám. Situace je chaotická. Na jedné straně napadají anti-islamistické domobrany kohokoli, kdo má vous nebo nikáb, na straně druhé útočí radikální islamisté na všechny, o kterých si myslí, že podporují armádu. Zatím si je většina angažovaných lidí vědoma mezinárodního mínění, a tak se snaží cizincům ukázat co nejlepší tvář a démonizovat protistranu. Jenomže u extrémistů racionalita roli nehraje.

Stojí Egypt na pokraji občanské války a dá se jí případně zabránit?
Země rozhodně není klidná, ale Egypt na prahu občanské války zatím nestojí. Jestli se ovšem jiní islamisté jako např. salafité, kteří doposud stáli stranou, nebo dokonce fandili prospěchářsky armádě, stanou sami terčem, bude situace velmi vážná. Sekulární strany spolu s armádou a zástupci státních institucí a organizací brzy sepíšou novou ústavu, která opět nebude dílem společenského konsenzu. Dojde k volbám, ve kterých se pravděpodobně nějakým způsobem vyšachují islamisté - a to povede k dalšímu napětí. V Egyptě ještě zbývá několik rozumných osobností odmítajících násilí a návrat policejního státu. Pokud se jim podaří snížit nenávist a polarizaci ve společnosti, nemusí být řešení silové, ale politické.

Mění aktuální vývoj v Egyptě – ale i v Tunisku a Libyii - váš pohled na přínos arabského jara? 
Arabské jaro by se mělo nazývat spíše arabským probuzením. Takový název přesněji popisuje největší přínos. Lidé v arabských zemích přestali být inventářem a začali se domáhat práva na důstojný život. Že je to trnitá cesta, není překvapivé. Neměli bychom vynášet definitivní rozsudky pouhé dva roky od začátku arabského probuzení. Pro lepší perspektivu a trpělivost se stačí podívat na historii evropských demokracií.