Příliš drahá lekce

Právě zahájené lyžařské mistrovství světa v Liberci ozdobila pozoruhodná sestava. Na startu zpíval Karel Gott a organizátoři vedle závodů slibují koncerty Michala Davida,Maxim Turbulenc,Elánu a show Dády Patrasové. Tato směs oportunismu a hrané či skutečné naivity možná nakonec úplně nejlépe shrnuje atmosféru problematických příprav předražené akce, kterou zplodila vášnivá láska ke sportu. Co z toho všeho v Liberci zůstane, až sportovci i fanoušci odjedou domů?

Vypadá to skvěle

Když Liberec před pěti lety na čtvrtý pokus získal kandidaturu mistrovství, oslavoval to jako velké vítězství. Sportovní svátek se měl stát propagací města i celé republiky. Dnes z této slavnostní atmosféry mnoho nezbývá. Organizátoři zpočátku tvrdili, že nebudou mít žádné požadavky na státní kasu, přesto z ní nakonec dokázali vytáhnout půl druhé miliardy korun. Politici dnes hovoří o „sportovním Temelínu“ a vydírání. A dokonce i značná část obyvatel Liberce už pochybuje o tom, že to byly rozumně vynaložené peníze.

Otázka „co za ty miliardy vlastně máme“ se v souvislosti s mistrovstvím objevuje stále častěji. A v posledních dnech ji ještě zvýraznila zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, z níž vyplynulo, že se při hospodaření s veřejnými penězi při přípravě šampionátu pravděpodobně podvádělo. Částky v řádu desítek milionů korun ze státních dotací zmizely neznámo kam a NKÚ podal trestní oznámení na neznámé pachatele. Vyšetřování bude pokračovat a na jeho výsledky si zatím musíme počkat.

Některé stránky libereckého hospodaření lze však popsat už nyní. Na první pohled to vypadá jako jedna z mála akcí, které v rámci příprav lyžařského mistrovství světa v Liberci dávají smysl. Studentské koleje Technické univerzity v Liberci se za 350 milionů korun proměnily v kvalitní ubytovnu, v níž mohou tři týdny pobývat účastníci šampionátu. Po sportovcích je znovu převezmou studenti, kteří by jinak na opravy zřejmě čekali marně.

Při detailnějším pohledu lze však i u rekonstrukce kolejí narazit na podivné vazby mezi jednotlivými aktéry, bezstarostné navyšování rozpočtu nebo chyby v projektu, které ze všeho nejvíc připomínají pokus o podvod.

Je středa, den zahájení šampionátu, a koleje působí dojmem dobře hlídané a dobře připravené pevnosti. U příjezdové cesty stojí dva policisté a dva dobrovolníci z organizačního výboru a pečlivě zkoumají akreditaci návštěvníků. V areálu postávají další hlídky s vysílačkami a u vstupu do každého bloku prochází návštěva další, futuristickou kontrolou: akreditační kartu projede elektronická čtečka a strojový hlas z počítače následně oznámí, zda je vstup povolen. Teprve potom má host šanci zahlédnout některé z hvězd závodů, například švýcarské favority skokanských soutěží, olympijského vítěze Simona Ammana nebo jeho kolegu Andrease Küttela.

Švýcaři jsou veselí a vstřícní a ochotně zvou do svých pokojů. A nešetří chválou. „Není to žádný luxus, ale naprosto nám to vyhovuje. Nepřijeli jsme na dovolenou,“ říká mluvčí výpravy. Ubytovací buňky tvoří vždy dva pokoje se společnou předsíní, kuchyňkou, koupelnou a toaletou. Studenti budou v pokojích po dvou, sportovci tu jsou sami, nebo prostory proměňují na kanceláře podle potřeb svých týmů.

Ředitel univerzitních kolejí Zdeněk Kračmar v rámci exkurze ukazuje, co všechno se tady opravilo a změnilo. Kromě výbavy pokojů jsou nové podlahy, výtahy i schodiště. Nové kabely posílily připojení k internetu, v areálu vznikl nový klub, opravou prošly cesty a parkoviště.

Všechno vypadá skvěle. Ale tak skvělé to zase není. Ze zprávy NKU vyplývá, že univerzita neodůvodněně požadovala navyšování rozpočtu, špatně fakturovala nebo platila nevykonané práce. Oproti původnímu rozpočtu například přišel požadavek na dalších více než čtyřicet milionů korun na nábytek – v projektu byl uveden pouze nábytek do dvou kolejních bloků. Koleje jich ale mají šest.

„Jsem z toho hodně rozčarovaný,“ říká k tomu ve své kanceláři s výhledem na Ještěd rektor Vojtěch Konopa. „Když za mnou přišli z organizačního výboru šampionátu, zda chce univerzita vstoupit do příprav mistrovství, neměl jsem v podstatě žádnou volbu. Respektive jsem mohl buď přijmout opravu kolejí, na kterou bych jinak peníze nikdy nesehnal, nebo být za úplného blbce, který školu a studenty poškozuje. Tak jsme do toho šli, museli jsme přežít rekonstrukci za pochodu, zvládli jsme to, a teď nás obviňují z podvodů.“

Zda šlo skutečně o podvody, osvětlí další vyšetřování, rektor si je však už dnes jistý tím, že univerzita se musela uchýlit nanejvýš k vynuceným improvizacím. „Peníze ze státní dotace přicházely s velkým zpožděním, v určité fázi jsme dlužili stavební firmě až osmdesát milionů korun, data některých faktur tak možná nesedí, ale věcně je všechno v pořádku. Ostatně – měli jsme najatou firmu na stavební dozor a na tu jsme se spoléhali. Nejsem stavbař, abych mohl práce kontrolovat sám,“ dodává. A co ten zapomenutý nábytek? „To byla chyba projektanta. Je to hrozné, ale stane se to. Prostě zapomněl mezisoučet vynásobit třemi.“

Celý článek čtěte v pondělním vydání týdeníku Respekt.