Pokažené plány

Pracovníci čekají na letištích. Někteří odlétají, aby si relativně slušně vydělali, další se vracejí do chudé mateřské země, která exportuje hlavně lidi. Tyto známé obrazy globálního trhu práce na počátku jednadvacátého století začínají blednout, protože v ekonomice přituhuje. A to jak v zemích, které migranty přijímají, tak (zčásti kvůli tomu) v zemích, které je vysílají.

Vezměte si například osud „Kluků a holek z Kigezi“, skupiny mladých zaměstnanců, většinou vysokoškoláků, kteří se každý měsíc scházejí, aby si popovídali o životě v Londýně. Pocházejí z jižní Ugandy, z oblasti charakteristické zelenými pahorky a všudypřítomnou bídou, a nad grilovaným masem si spolu obvykle příjemně vypráví o komunitních projektech v Africe anebo si porovnávají svá realitní portfolia.

Dnes mezi nimi panuje mnohem pochmurnější nálada. Několik jich pracuje ve zle postiženém londýnském finančním sektoru. Ještě před šesti měsíci si mohli právem myslet, že mají zajištěnou budoucnost, ale po vypuknutí nejhorší finanční krize od třicátých let minulého století se začala šířit nejistota.

Jedna žena se po čtyřech letech studia a práce chystá odjet domů do Ugandy. Další je vystresovaná, protože její zaměstnavatel stáhl nabídku na stálé pracovní místo. Lidé, kteří do Londýna přiletěli teprve nedávno, si stěžují, jak těžké je najít práci, dokonce i podřadnou.

Dávky za návrat

Všechny vyděsilo nedávné oslabení libry. Kluci a holky z Kigezi se snaží pomáhat příbuzným v Ugandě, kteří trpí zvýšenými cenami rýže a kukuřičné mouky a často posílají žádosti o finanční výpomoc. „Modlím se, abych nedostal žádné sms, je to tu čím dál těžší,“ říká jeden muž. „Ono to dokonce dělá zlou krev u příbuzných, kteří si myslí, že synové a dcery v Londýně už jim nechtějí pomáhat,“ svěřuje se.

Podobnými problémy trpí čím dál více migrantů po celém světě. Jejich počet v posledních desetiletích prudce stoupl, neboť země jako Británie či Amerika se těšily rychlému hospodářskému růstu a nasávaly pracovní sílu. Mimo rodnou zem dnes žije kolem dvou set milionů lidí, což představuje zhruba tři procenta globální populace.

V mnoha západních zemích se podíl přistěhovalců pohybuje vysoko nad deseti procenty: platí to mimo jiné i o Řecku a Irsku, z nichž se naopak kdysi emigrovalo. V letech 2000 až 2007 nasálo Španělsko, kde díky stavebnímu boomu vznikla celá třetina všech nových pracovních míst v Evropě, kolem čtyř milionů cizinců (obzvláště z Bulharska a Rumunska v EU a dále z Ekvádoru a dalších koutů svého někdejšího impéria).

Celý text čtěte v pondělním vydání Respektu.