Největší očista začíná
„Tenhle byl poslední,“ ukazuje Milan Kraus k rezavé rouře trčící ze země. Je to konec pětadvacet metrů hlubokého vrtu, který loni na Vánoce odsál z podzemí Milovic poslední litry chemikálií, což podle starosty Krause městu definitivně vrátilo punc místa vhodného k životu.
„Tenhle byl poslední,“ ukazuje Milan Kraus k rezavé rouře trčící ze země. Je to konec pětadvacet metrů hlubokého vrtu, který loni na Vánoce odsál z podzemí Milovic poslední litry chemikálií, což podle starosty Krause městu definitivně vrátilo punc místa vhodného k životu. „Čekali jsme na to od listopadu dlouhá léta, teď je to tu a my podle všeho začínáme od začátku,“ usmívá se padesátník ve sportovním triku.
75 tisíc prázdných míst
Nový start Krausova města nevypadá špatně. Věkový průměr je pouhých devětadvacet let a Milovice se mohou pochlubit i nejvyšší porodností na počet obyvatel v Česku. „Stěhují se sem hlavně mladí lidé a z dvou tisíc porevolučních obyvatel se město vyšvihlo na čtyřnásobek,“ cituje starosta statistiku s tím, že třípokojový byt lze v Milovicích pořídit za třetinu pražské ceny a po nedaleké dálnici je to přitom do hlavního města slabá půlhodinka cesty.
Nezvykle velkou nabídku volných bytů stejně jako nefalšovanou radost usedlíků z nově příchozích „zařídila“ v Milovicích drsná historie: tisíce předchozích nájemníků opustily město náhle před osmnácti lety a nechaly po sobě doslova spoušť. V Milovicích si totiž po invazi v roce 1968 zřídila klíčovou vojenskou základnu sovětská armáda a k tereziánským kasárnám přibyl postupně čtyřicetikilometrový areál skladišť a paneláků pro sedmdesát pět tisíc vojáků s rodinami. Pro ilustraci téhle éry stačí popojet na okraj městečka: z šestipatrových panelových skládaček se šklebí do okolí díry po rozmlácených oknech, vylomenými dveřmi v přízemí prorůstají vzrostlé břízy. „Příroda je milosrdná, alespoň část z té škody rychle zakryla,“ říká starosta Kraus.
Pobořené domy ale nebyly tím hlavním problémem. Vojáci po sobě zanechali především půdu zamořenou stovkami tisíc litrů oleje a nafty vyteklých z těžké vojenské techniky, sklady po střechu napěchované nebezpečnými chemikáliemi a několik rozlehlých skládek odpadků. „Opravnu a skládku autobaterií si zřídili třeba i na vojenském hřbitově s hroby padlých italských vojáků z první světové války,“ říká starosta Kraus.
S odstraňováním vší té špíny se začalo krátce po revoluci, dlouhé roky ale chyběly peníze k tomu nejdůležitějšímu – odčerpání podzemních ropných kalů. A jedy v půdě měly svůj efekt – ačkoli řadu milovických budov odkoupili od státu soukromníci, na špinavé území se nikomu příliš nechtělo a domy chátraly. Teprve v posledních deseti letech se v Milovicích protočilo několik specializovaných firem a zmíněný vánoční vrt loni udělal za očistou definitivní tečku.
Jezero u Ralska
Po Rudé armádě zůstalo v zemi dalších sedm desítek opuštěných center s podobným osudem: znečištěná půda, skládky špíny a různých nebezpečných odpadů; často trvalo roky jen pátrání po nevybuchlé munici. Do letošního roku padlo na úklid těchto míst půl druhé miliardy, s dalšími stovkami milionů se ještě počítá.
Opuštěné areály okupačních vojsk jsou ale jen částí ekologických škod zděděných z éry před listopadem ’89. Většinu z toho balíku tvoří jezera jedovaté podzemní vody a nekontrolované skládky nejrůznějších chemikálií v areálech strojíren, chemiček a dalších průmyslových provozů. Dohromady jde o více než tři sta zamořených firem.
Ilustrací problému může být sedmadvacetikilometrové podzemní jezero po vytěženém uranu ve Stráži pod Ralskem, v němž dodnes zůstalo více než pět milionů tun kyseliny sírové. Právě tu v Ralsku používali čeští a ruští inženýři v dosud nevyzkoušeném množství k rozpouštění uranové rudy pro sovětský atomový program. Když před několika týdny zmiňoval tenhle jedovatý unikát časopis The Economist, použil jej i jako metaforu pro otravu společnosti, kterou po sobě v Česku zanechalo čtyřicet let totality. Odčerpávání jedů z Ralska se po revoluci odhadovalo na sto let, díky lepším technologiím je aktuální odhad „jen“ čtyřicet a stejné číslo v miliardách svítí i u odhadovaných nákladů.
Uranové doly se přeměnily na státní podnik s cílem zrekultivovat postižená území. Zmíněné tři stovky dalších otrávených podniků se zprivatizovaly, přičemž všichni noví majitelé dostali záruku, že stát špínu výhledově odstraní. Z téměř sto osmdesáti miliard ekologických garancí se však v průběhu let stihla vyřídit sotva třetina a konečné datum nebylo v dohlednu. S tím nedávno přišla až Topolánkova vláda. „Většinu chceme zvládnout do roku 2015,“ prohlásil ministr financí Miroslav Kalousek a představil svůj velkolepý plán
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
