Na Tempelhofu jsou místo letadel draci a saláty

Právě před rokem Berlín zastavil developery a odhlasoval si, že uprostřed města namísto nové zástavby uchová volnou plochu větší než newyorský Central Park. Během výletu na stráně bývalého letiště Tempelhof člověk velmi rychle pochopí, proč se Berlíňané právě takhle rozhodli.

Na oblouk robustní budovy bývalého letiště Tempelhof dopadají paprsky zapadajícího slunce, prostor kolem ní ale působí všechno, jen ne ospale. Na třech stech hektarech trávy a ranvejí v okolí se prohání desítky cyklistů a stovky běžců, co sto metrů hraje nějaká skupinka fotbal, rugby, tenis nebo volejbal. Z několika barů se line elektronická hudba, živo je i ve výběhu pro psy velkém jako fotbalové hřiště.

Chybělo přitom málo – a tohle by tu nebylo, nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Letadla na Tempelhofu pravidelně létala od roku 1923, bylo to vůbec první dopravní letištěm na světě. Ve 30. letech se mělo stát centrální leteckou základnou pro hlavní město Germania, tedy nejen pupkem Třetí říše, ale celého světa.

Architekti tak dostali volnou ruku i neomezený rozpočet – a výsledkem je letištní budova, která je po Pentagonu a Ceauçescově paláci v Bukurešti vůbec nejrozložitější na světě. Mezi červnem 1948 a květnem 1949 sloužil během berlínské blokády jako jeden z bodů pro letecký most – a letadla tu fungovala až do roku 2008, kdy byl provoz letiště Tempelhof definitivně ukončen. S uzamčením hangárů se ale otevřela otázka, jak s bezkonkurenčním prostorem v centru města naložit.

Neotřelá budova našla využití poměrně záhy – částečně ji osídlila německá státní a kriminální policie, slouží však především byznysu a kultuře. Na tabulích je namísto odletů rozpis akcí, sídlí tu nejrůznější designéři, IT firmy atp. Konají se tu festivaly, ale i předávání cen Zlatá kamera či pravidelný módní veletrh Bread and Butter.

Vyhrocenější byl spor o to, co udělat s parkem okolo. Nejrůznější nápady postupně vykrystalizovaly do otázky, zda v Tempelhofu postavit bytovky a v nich necelých pět tisíc nových bytů, nebo park nechat, tak, jak je. První variantu prosazoval vedle developerů zejména berlínský starosta Klaus Wowereit, který argumentoval tím, že Berlína každý rok nabobtná o 40 – 50 tisíc nových obyvatel, které je třeba někde ubytovat, a že by tisíce nových bytů mohly ulevit cenám nájmů, které se Berlíňanům násobí před očima.

„Wowi“ - jak místní starostovi říkají - nakonec nechal o budoucnosti Tempelhofu vloni v květnu hlasovat. Jak tehdy upozornila kolegyně Anneke Hudalla, i pro liberální Berlíňany nešlo o černobílou otázku. K referendu přišla polovina z 2, 5 milionu oprávněných berlínských voličů – a 64 % z nich zaškrtlo variantu ponechat park v plném rozsahu jako veřejný park.

„Další byty jsou v Berlíně nepochybně potřeba,“ říká Berlíňanka Miky, která tu žije tři roky. „Ale je tu i spousta zastavěného prostoru, třeba po zavřených fabrikách, který by se pro jejich výstavbu měl využít spíš než městský park.“ Zatímco nové byty nejen podle ní mohou vzniknout i v brownfieldech, městský park o takové ploše už jen tak nikdy nevznikne. A kdo dnes vyrazí na Tempelhof jako turista, má chuť dát účastníkům referenda pusu na tvář a hlasitě jim děkovat.

Návštěva parku je zcela mimořádný zážitek, možnost na chvilku vypnout a ocitnout se na místě, které nemá jinde na světě obdoby. Na rozdíl od zmíněného Central Parku je Tempelhof mnohem méně osázený stromy či květinami – většina ploch je otevřená a opatřená trávníkem, který neustále češe silný vítr. Zvláštní atmosféru podporují desítky rezavějících vojenských staveb rozesetých po celém prostoru – jen kousek od vchodu do bývalé hlavní haly například visí závěsná lana, kde cvičili parašutisté.

Stovky metrů dlouhé ranveje navíc do Tempelhofu stahují příznivce nejrůznějších prostorově náročných sportů – koho by nebavilo se uprostřed města na chvilku zastavit, lehnout si na trávu, do ruky vzít drink, a nechat se unést pozorováním borců, kteří skáčou na bruslích a kiteu nebo brázdí ranveje s longboardem a plachtou pro windsurfing? A kdo to rád méně akční, může se zastavit třeba u jedné z městských zahrádkářských kolonií.

V Praze podobný prostor nemá předpoklady vzniknout - a zážitek z návštěvy Tempelhofu tak jen umocňuje frustraci z plánů na zástavbu ploch, jako je Letná. Argument, že nová nákupní centra mohou klidně vzniknout na jiných, už zabetonovaných plochách, ale travnatá plocha na zastavěném místě už nejspíš nevznikne, platí totiž v Berlíně stejně jako v Praze.