Na půlnoční s Rybou
Od vzniku České mše vánoční sice uběhly už více než dvě století, Rybova skladba s veselou hudbou a texty s koloritem českého venkova okouzluje už celé generace.
Voňavé cukroví, stromky zdobené elektrickými svícemi, mísy bramborového salátu, rány paličkou do kluzkých kapřích hlav, kupa dárků a v televizoru nekonečný proud veselého vyprávění Miroslava Donutila. Tak dnes vypadá snad ve všech zdejších domácnostech vyvrcholení celého kalendářního roku, svátky „pokoje a míru“ – Vánoce.
A i když se v moderním uspěchaném světě staly především vítaným časem pohodlného odpočinku, pro řadu lidí jsou to pořád poetické dny plné úžasné atmosféry. Vedle zářícího stromku jim tradičně vévodí ještě jeden zážitek – cesta štědrovečerní tmou na půlnoční mši, a to nejraději na tu naši, českou, kantora a hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby.
Pro všechny hudce
Od vzniku České mše vánoční sice uběhly už více než dvě století, Rybova skladba s veselou hudbou a texty s koloritem českého venkova okouzluje už celé generace. Od devatenáctého století se tradičně hraje nejen v kdejakém zapadlém vesnickém kostelíku, ale těší se z ní krajané od Kanady až po Austrálii. A stala se dokonce tak populární, že se dočkala překladu i ve Švédsku. Navíc ji před rokem nazkoušeli i poslanci britského parlamentu a pozadu nezůstávají ani místní politici: sbor zákonodárců v čele s Davidem Rathem a Martinem Bursíkem ji letos zapěli v pražském Chrámu svatého Víta.
Jenže Jakub Jan Ryba Českou mši vánoční nenapsal jako slavnostní tirádu pro potřeby velkého světa celebrit, nýbrž ji ještě jako neznámý a v té době opomíjený kantor stvořil především pro své obyčejné sousedy – „všechny hudce kraje širého“ v malém podbrdském městečku Rožmitál pod Třemšínem.
„Psal hudbu pro své přátele a pro místní chudinu: nikdo z těch lidí neuměl latinsky, tak veršoval v češtině. To byla tehdy novinka,“ říká předseda rožmitálské Společnosti Jakuba Jana Ryby a ředitel místní základní umělecké školy Hubert Hoyer. Navíc má skladba ještě jiný a výjimečný podtext: osobní příběh jejího autora skončil tragickou smrtí.
Vyčerpaný Jakub Jan Ryba si totiž nedlouho po uvedení České mše vánoční podřezal v rožmitálském lese v necelých padesáti letech hrdlo. „Je to příběh plný nepochopení, lidské závisti a velké touhy. Měl svobodné myšlenky a zaváděl moderní, do té doby neznámé postupy. Jakub Jan Ryba zkrátka předběhl svou dobu,“ říká Hubert Hoyer.
Jakub Jan Ryba přišel do zapadlého Rožmitálu jako kantor ve třiadvaceti letech. Jenže jeho životním snem byla hudba a tu studoval souběžně s výukou na piaristickém gymnáziu v Praze. Tady se navíc těšil z takových zážitků, jako byl poslech evropských velikánů Mozarta nebo Beethovena či ze svého působení jako varhaníka na kůru sv. Salvátora v Klementinu.
Jenže jeho štěstí netrvalo dlouho. Nemocný otec ho totiž povolal k sobě nazpět do západočeského Nepomuku, dál se už o rodinu nemohl starat. Pro mladého Jakuba Jana Rybu tím skončil sen o dráze hudebního skladatele, navíc se jeho návrat tak úplně nepovedl. Místo kantora mezitím už obsadil někdo jiný, Jakub Jan Ryba se nervově zhroutil.
Mezi sousedy
Malá škola o dvou třídách v tisícihlavém Rožmitále byla jeho kantorskou štací po uzdravení. „Představte si, co to asi pro něj muselo znamenat: mladý člověk na tehdejší dobu nesmírně vzdělaný, vždyť uměl čtyři cizí jazyky a byl zběhlý v moderní osvícenecké literatuře, a ocitne se na maloměstě. Pro každého se tak stal dost nápadným terčem,“ říká Hubert Hoyer.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
