Na cestě z klecí
Vyčítavá média, uražené ústavy a ministerstvo slibující nápravu situace: letošní tance kolem takzvaných „klecových lůžek“ se v ničem nelišily od debat minulých let. A není ani divu. Sporná lůžka jsou totiž jen tím nejviditelnějším, nikoli však nejdůležitějším problémem českého soužití s mentálně postiženými lidmi.
Marco musí pryč. A to velmi rychle. Ty cizí hlasy najednou, ty zvědavé pohledy neznámých očí – pokud existuje něco, co Marco absolutně nesnáší, jsou to náhlá překvapení. Jako třeba návštěva novinářů. V takových situacích často neví, jak s obrovským množstvím nových obrazů, hluků a pachů zacházet. A proto rychle ztrácí nervy. Někdy mu pak dělá dobře nahlas křičet. Někdy to nepomůže. A pak se stane, že Marco hází nábytkem, útočí na jiné lidi nebo ubližuje sám sobě.
Dnes mu však stačí útěk. Prudce jako střela se žene z postele do chodby, vzrušeně běhá sem tam a vysokým hlasem vyráží nesrozumitelné zvuky – až mu konečně někdo přinese boty a pustí ho ven do oplocené zahrady. Venku pod stromy pak sbírá klacky, láme je na kousky a hází daleko od sebe.
Víc než lepší vězení
Život s Marcem není úplně jednoduchý. Marco (33) je totiž autista. Tento muž s velkýma modrýma očima trpí od narození těžkou mentální poruchou, která mu znemožňuje komunikovat s okolím a vnímat svět stejně jako ostatní. Záchvaty agrese vůči sobě a jiným, bizarní pohyby a nutkavé opakování určitých slov či pohybů si od těch, kteří s Marcem žijí, vyžadují maximum trpělivosti a silných nervů.
Proto je jednodušší lidem jako Marco v projevech jejich nemoci prostě zabránit. A kdyby Marco nežil v domově pro mentálně postižené v severoněmeckém městě Göttingen, nýbrž někde v České republice, třeba by teď neběhal po zahradě, ale ležel v posteli za vytaženou mříží. Ano, český zákon o sociálních službách ústavům zakazuje omezovat bez akutního a vážného důvodu volný pohyb svých klientů.
Nicméně novináři z britské BBC a z českého zpravodajského serveru aktuálně.cz během posledních týdnů dokázali, že ne všechna zařízení v Česku tato pravidla dodržují. Stále ještě existují domovy, které své mentálně postižené obyvatele bez patrného důvodu zavírají do postelí s vysokými postranicemi, odkud klienti nemají šanci vylézt; někde je v ohrazených klecích dokonce poutají ortopedickými pomůckami.
Vysvětlení zní vždycky stejně: mříže prý mají zabránit tomu, aby klient ublížil sobě nebo ostatním. Vždycky stejná také bývá bouřlivá diskuse, kterou články o tzv. „klecových lůžkách“ znovu a znovu vyvolávají. Přitom jsou tato lůžka jenom nejnápadnějším projevem mnohem podstatnějšího problému. To, o co v Česku vlastně jde, je otázka, jak umožnit zdejším zhruba 300 tisícům mentálně postižených lidí co nejdůstojnější a nejnormálnější život uprostřed společnosti. A receptů je celá řada.
Některé organizace, jako například občanské sdružení Quip, za tím účelem navrhují zavřít všechny ústavní domovy a nahradit je širokou nabídkou různých služeb přímo v přirozeném prostředí postiženého. Ministerstvo sociálních věcí však počítá s tím, že ústavy budou hrát důležitou roli i nadále – alespoň pro lidi s těžkými mentálními poruchami.
Skutečné domovy nemusí fungovat jako jen trochu lepší vězení – i ony mohou zaručit svým obyvatelům život bez poručníkování. Takové ústavy už dnes není třeba hledat jen v západní Evropě, několik jich už existuje také v Česku. Otázka proto zní, co udělat, aby k nim co nejrychleji přibývaly další.
Kupodivu to přitom není jen problém peněz. Ještě důležitější je, aby postižení nebyli jako dosud považováni jen za pasivní objekty sociální péče, ale za rovnocenné lidi s individuálními životy, přáními, právy a potřebami. A udělat takové rozhodnutí a začít „nově myslet“ musejí nejen politici a domovy, ale také lidé, kteří by nad obrazy z klecových lůžek vlastně měli pocítit největší bolest: rodiče postižených dětí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
