Krize po našem
O budoucnosti jejich blízkých se rozhoduje jen pár metrů odsud, za zašlými prosklenými dveřmi. Několik mužů se strhanými tvářemi pochází nervózně sem a tam a snaží se proniknout aspoň pohledem za ochranku.
O budoucnosti jejich blízkých se rozhoduje jen pár metrů odsud, za zašlými prosklenými dveřmi. Několik mužů se strhanými tvářemi pochází nervózně sem a tam a snaží se proniknout aspoň pohledem za ochranku. Za jejími zády se právě jejich příbuzní a kamarádi společně s dalšími dvanácti stovkami zaměstnanců firmy Sklo Bohemia ve Světlé nad Sázavou dozvídají, že skončí na dlažbě.
Nevypadalo to
Je pondělí a dnešní směna ještě dobíhá ve starých kolejích. Když ale několik hodin poté z nevábné betonové budovy opláštěné skleněnými deskami proudí davy mužů a žen v odrbaných džínách, na tvářích je jasně patrné zklamání a vztek. Mezi kolemjdoucími se proplétá i sedmatřicetiletá Martina. Dívá se nepřítomně před sebe a potahuje z cigarety. Nebyla to zrovna lehká práce, o kterou právě přišla. Dělalo se na směny ve velké hale, musela zvedat čtyřkilogramové vázy, svícny nebo štamprličky, všude horko a rámus. Přesto jí práce dávala víc než fuška u pásu.
„Vykroužit vzor do skla, to chce jemnost a preciznost, možná i kousek umění,“ říká Martina. Skláři a brusiči zkrátka patřili mezi elitu fabriky a v chudém kraji Vysočina si přišli i na slušné peníze: běžně přes dvacet tisíc hrubého, ti nejlepší si vydělali i dvojnásobek.
Podstatnou část armády zaměstnanců továrny na exportní „těžký“ křišťál, jehož sláva v posledních letech vytrvale klesá, však tvořili hutníci či manipulační dělnice s platy kolem devíti tisíc hrubého. I ti byli za fabriku fungující v samém srdci města rádi.
Až do poslední chvíle přitom podle Martiny nic nenasvědčovalo tomu, že by to všechno mělo vzít rázný konec. „Ještě zjara nám tvrdili, že firma se rozvíjí a bude nabírat nové zaměstnance. Ten krach přišel strašně rychle,“ kroutí hlavou Martina. „Brusičku žádná firma nepotřebuje, skončím na pracáku a budu muset žádat o odklad splátek na úvěry a hypotéku.“
Crystalex pochopitelně není první a jistě ani poslední českou fabrikou, která se v tvrdé světové konkurenci neudržela. Přesto je důležitý: brusička Martina se spolu s dalšími zaměstnanci dnes už bývalých skláren může počítat mezi první oběti americké finanční krize v Česku.
Nevhodná doba
Ta slova je však třeba brát s jistou rezervou. Crystalex měl problémů celou řadu a posledních pět let jej držely nad vodou úvěry nastřádané do závratné výše čtyř miliard. Už několik měsíců před aktuálními krachy velkých amerických a evropských bank a čerstvými zprávami o šířící se panice klesal v západní Evropě o zdejší výrobky zájem.
Svou roli sehrála i známá bolest českých exportérů – silná koruna. Aktuální otřesy ale zapůsobily jako poslední kapka. Americká krize totiž přenesla do uvažování tuzemských bankéřů jasnou logiku: do podobně problémových firem už nepůjčí ani korunu.Samotný fakt, že jedním z dosavadních „mecenášů“ prodělečné posázavské výroby byla americká Citibank, je přitom detail. Pravidla zpřísňují aktuálně všechny banky působící v Česku.
„Mnohem pečlivěji kontrolujeme hospodaření firem a několikanásobně se zvýšila i marže, kterou si za úvěr účtujeme,“ říká ředitel České bankovní asociace a šéf čtvrté největší banky v Česku UniCredit Jiří Kunert. Efekt má být jednoznačný – odradit od zadlužování ty podniky, u kterých hrozí, že podobně jako Crystalex nebudou schopné úvěry splácet. „Na riskování teď není vhodný čas,“ říká Jiří Kunert.
Co se samotných bank týče, jde však v Česku spíše o prevenci. Zdejší realita má daleko k potížím, které stáhly ke dnu několik amerických a evropských bank. Čtveřice největších – Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB a UniCredit – sice zastupuje majitele ze západní Evropy, ani jedna z mateřských firem ale neměla s problémovými domy významnější obchody.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].