Já bych raději počkal
Ochota lidí půjčovat si na stále dražší byty jako by neznala mezí. A společně s ní roste i význam otázky, jestli budou Češi v budoucnu schopni své dluhy splácet.
Už nějaký čas se zdá, že ta bublina musí prasknout. Ale pořád nic: ceny tuzemských bytů stále rostou. A to i ve městech, kde se až dosud držely při zemi. Kdo si třeba před půl rokem koupil byt v Ústí nad Labem, rozhodně neprohloupil. Dnes by při prodeji inkasoval téměř o polovinu vyšší částku. Podobně jsou na tom i další česká města a mezi všemi samozřejmě kraluje Praha. Za poslední půlrok tady podle Institutu regionálních informací byty podražily v průměru o půl milionu. Investice do vlastního bydlení v tomto světle vypadá jako rozumná věc, a Češi proto víc a víc sahají po hypotékách. Zatímco před šesti lety jich banky rozdaly dvacet tisíc za dvacet miliard korun, čísla z loňského roku jsou mnohonásobně vyšší. Uzavřených hypoték bylo přes osmdesát tisíc a jejich hodnota se vyšplhala na 142 miliard. Ochota půjčovat si na stále dražší byty jako by neznala mezí. A společně s ní roste i význam otázky, jestli budou Češi v budoucnu schopni své dluhy splácet.
Jsme opatrní
Odpověď se však rozhodně nehledá snadno. Experti například nedovedou říct, jaký je typický profil českého klienta s hypotékou, tedy komu přesně banky půjčují. „Je to záležitost jejich obchodní politiky, kterou tají kvůli vzájemné konkurenci,“ říká Petr Sunega, který v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR trh s bydlením zkoumá. Podobně to vidí i Jan Frait z České národní banky. Zodpovědnost bank při uzavírání hypoték s klienty se podle jeho slov zjišťuje „hrozně těžko“. Až donedávna se sice dalo podle typu nabízených hypoték usuzovat, že úvěrová politika bankovních domů je poměrně přísná, ale to se za poslední dva roky změnilo. Pryč jsou doby, kdy bylo možné sehnat hypotéku pouze na sedmdesát procent ceny kupovaného bytu a doba splácení nesměla přesáhnout patnáct let. Dnes je možné pořídit si úvěr, který není třeba krýt zástavním právem k pořizované nemovitosti, banky nabízejí i 100% hypotéky a výjimkou není doba splácení natažená na čtyřicet let.
Na trhu navíc operují zprostředkovatelské firmy, které žijí z provizí od bank za přilákané klienty. Jejich zájmem je přimět co nejvíce lidí k půjčkám bez ohledu na to, jestli budoucí dlužníci skutečně mají na splácení. „S rostoucím počtem lidí, kteří už hypotéku mají, se zvyšuje konkurenční boj o další klienty a banky jim logicky vycházejí vstříc,“ říká Sunega. Přesto se podle něj banky klientům nepodbízejí tak jako třeba americké finanční instituce, u kterých si klienti často mohli sami stanovit, jak vysoké částky budou v prvních letech splácet (tzv. subprime hypotéky). „Ve srovnání s tím jsou u nás bankovní domy pořád ještě opatrné,“ říká. O tom ostatně svědčí poslední krok České spořitelny, která se od nového roku rozhodla zpřísnit svůj vztah s již zmiňovanými zprostředkovatelskými firmami, které jí zájemce o hypotéky dohazují. „Do smluv s externími partnery jsme zavedli klauzule, které je činí odpovědnějšími za kvalitu úvěrů. Zejména když klient, kterého doporučili, přestane úvěr splácet,“ říká Kristýna Havligerová z oddělení komunikace. „Je to prevence, která má zabránit problémům v budoucnu,“ dodává.
Rizikových úvěrů, tedy takových, které zůstávají nesplacené i devadesát dnů po datu splatnosti, má podle jejích slov Česká spořitelna jedno procento. To ale nic nemění na tom, že zmíněný preventivní krok banky, která vede český trh s hypotékami, signalizuje možné problémy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
