Blog z Varů: Nejlepší a nejhorší zážitky filmových publicistů

Nejprve oficiálně. Hlavní cenu v soutěži 48. ročník karlovarského festivalu, který skončil v sobotu večer, získal maďarský koprodukční snímek Velký sešit režiséra Jánose Szásze o dvou bratrech sirotcích za druhé světové války, adaptace obtížně převoditelné knihy Agoty Kristofové. Zvláštní cenu hlavní poroty dostala britská černobílá historická mystifikace Pole v Anglii. Cenu za režii pak Jan Hřebejk za psychologické drama Líbánky o nezvaném svatebním hostovi.

Sošky za nejlepší ženský herecký výkon putovaly ke čtyřem herečkám z amerického snímku Ptáče (Amy Morton, Louisa Krause, Emily Meade, Margo Martindale) o tragické události v jedné malé komunitě. Cenu za mužský herecký výkon převzal Ólafur Darri Ólafsson za islandský film XL o dekadentním politikovi, který těsně před odchodem na protialkoholní léčení rozjede největší mejdan svého života. Zvláštní uznání poroty má polský koprodukční film Papusza, netradičně pojatý životopis slavné romské spisovatelky a básnířky, jenž vyyniká výtvarnými kvalitami.

V soutěžní sekci Na východ od západu triumfovaly Plovoucí věžáky režiséra Tomasze Wasilewského, údajně vůbec první polský snímek s gay tematikou. Zvláštní uznání poroty šlo za slovenským sociálním dramatem Zázrak od režiséra Luraje Lehotského, v němž sleduje osudy patnáctileté dívky v nápravném zařízení.

Mezi celovečerními dokumenty slavil úspěch koprodukční film Roura (kromě Ruska a Německa se na něm podílelo i Česko) o tom, jak vypadá okolí transsibiřského plynovodu. Mezi krátkými dokumenty pak zvítězil snímek Beach Boy o mladém keňském prostitutovi a jeho padesátileté britské „zákaznici“, která si chce užít na dovolené.

Musím přiznat trochu přezíravosti k soutěžním sekcím, na něž moc nechodím; pár let jsem to dělal, ale nějak se mi přejedlo tolik riskovat). Letos jsem viděl jen Líbánky - k těm viz recenzi v novém  Respektu.

Na festivalu se hrálo 235 filmů - tak uvádí internetový katalog, ve zprávách na ČT zazněla násobně větší čísla, ovšem to se pletly filmy s počtem představení. A není tak v lidských silách vidět ani relevantní díla. Při počtu osmi festivalových dnů a tří až čtyř filmů denně máte šanci vidět kolem 24–32 filmů. Přínosných snímků přitom může být klidně dvakrát tolik. Největší část pak tvoří povinná vata - a objeví se i několik desítek omylů, které nebyli festivaloví dramaturgové schopni vyfiltrovat. Když ale uvážíte, že během roku se o účast na festivalu hlásí několik tisíc filmů, je to ještě dobré.

Vzhledem k takovému kvantu možností a při vědomí, co všechno mi uniklo a nebylo v tomto blogu (stihnul jsem napsat asi o 70 procentech všeho, co jsem viděl), dávám na závěr reportování z festivalu slovo kamarádům, kolegům a lidem, jejichž názorů si vážím. Některé filmy bude možné zhlédnout v pražským Ozvěnách Karlových Varů v pražských kinech Aero a Světozor.  

Možná nejlépe bude začít u mého bývalého učitele Jaromíra Blažejovského, který prokázal mimořádnou odvahu a nakoukal naprostou většinu hlavní soutěže.

Jaromír Blažejovský (filmový kritik a historik, pedagog na FF MU)

Úroveň soutěže byla vysoká a objevilo se v ní několik výborných filmů: španělský, italský, chorvatský, izraelský, ruský, do jisté míry i německý. Všechny se vyznačují intenzivní emocionalitou, některá vyznívají polemicky či levicově. Ale porota jako by se toho štítila. Odmítla všechno živé, vřelé, politicky aktivní, pulsující. Dala přednost nezávazným recesistickým hříčkám (Pole v Anglii, XL) a na odiv vystavěnému martyriu (Velký sešit).

Nejlepší filmy:

O ouro do tempo (Hodnota času), Španělsko
Dílo s nejdelším dozněním, na které musím pořád myslet. Ateistický, tělesný, inverzně duchovní film o tom, že tělo a čas jsou to jediné, co od pánoboha/přírody máme. Dlouho se do mne nic nevpilo tak intenzivně jako posledních čtyřicet minut.

Con-dor-eun Nal-ah-gan-da (El condor pasa), Jižní Korea
Farář udělal chybu a teď se kaje. Bolestná úvaha o odpovědnosti za duše, které k sobě připoutáme. O svědomí toho, komu byla svěřena jistá moc a jisté dary. Kdo uvěřil v sebe a v Boha, který možná není.

Pardé (Zatažený závěs), Írán
Bludiště času, prostoru a významů, vzrušující hra s nejistou politickou situací, nejistým prostorem a nejistým vypravěčem.

Viva la liberta (Ať žije svoboda), Itálie
Zážitek souznění s tématem i humorem politické satiry. Italský levicový film se vrací jako pohádka. A kdy se vrátí levice, oškubaná jako slepice?

Svećenikova djeca (Knězovy děti), Chorvatsko
Hořký obraz zaslouženého debaklu lokální pýchy: mafiánská katolická církev, slepý nacionalismus, zužující se obzory, přestože moře zůstává krásné. Pod smíchem smutek.

Nugu-ui ttai-do anin Haewon (Haewon, dcera nikoho), Jižní Korea 
Ospalá dívka, chcípácký muž - a jak důležitý bývá pro studenty a učitele společně vypitý alkohol. Empatický pohled do vztahů ve stavu trvalé nejistoty. Jak tu kdosi řekl, opravdu máme s Korejci hodně společného.

Nejhorší filmy:

XL
Můžete natočit cokoli, třeba jak je nějaký pohlavár pořád v lihu, obráží večírky a kopuluje, pokud to má nějakou hloubku nebo morálku. Na dně této sklenky ale není žádné dno.

A Field in England (Pole v Anglii)
Když se někdo zhoubičkuje, pobavit to může jenom jeho. K hlubšímu porozumění mi zřejmě chybí kulturní kvalifikace; nedošlo mi, v čem spočíval ten vtip.

A nagy füzet (Velký sešit)
Historická traumata lze traktovat různě, toto je však ten nejhorší způsob z možných: předvádět efektně svou krutost jako výkvět vlastní nevinnosti a zla ze strany těch druhých.

Aleš Stuchlý, Vít Schmarc (Radio Wave, Čelisti) 

Nejlepší filmy: 

Heli (Amat Escalante), Mexiko/Francie/Německo/Nizozemsko

Banalita zla obnažená na dřeň, navíc završená dalším z brilantních a zneklidňujících záběrů, které na první pohled neříkají moc, ale ve skutečnosti mrazivě svědčí o světě, kde se nejistota, strach a ponížení přesunuly na úroveň běžných společníků.

Sobecký obr (Clio Barnard), Velká Británie
Tragédie s prvky černého humoru (volně odkazující ke stejnojmenné, křesťansky zabarvené pohádce Oscara Wildea) navzdory emoční vypjatosti a jisté předvídatelnosti nikdy neztrácí plynulost, balanc a neopouští hranici dobrého vkusu. Zejména poslední čtvrtina pak všechny kulminační body vyprávění podává s ohromující vizuální subtilitou, která ještě podtrhuje intenzitu vyznění.

Jaký otec, takový syn (Hidekazu Kore-eda), Japonsko 
Kore-edův snímek je velmi jímavý a vřelý, ale nikoli vyděračský či sentimentální; navíc není pouhou úvahou nad vztahem výchovy a genetické příslušnosti, ale také intimním, a přitom vrstevnatým společenským portrétem, který nám nenásilně ukazuje, že nejen otcové mají schopnost udělat ze svých synů muže, ale i naopak.

Nejhorší filmy:

Tore tančí (Katrin Gebbe), Německo 
Kdo čekal sugestivní studii o zlu v člověku a nečekaných limitech náboženské horlivosti, musel být nutně zklamán – stereotypní tortura pasivního hrdiny není ničím víc než bezzubou lekcí v emočním vydírání.

Simon Killer (Antonio Campos), USA/Francie 
Adolescentní představa o kontroverzním, narušeném a tísnivém filmu ztroskotává na herecké i scenáristické křeči a neskonale monotónní režii Antonia Campose, které se nedaří diváka znejistit jinak než nadužíváním mělkých tracking shotů, neuvěřitelně pitomých songů a hrdinova mručení.

Dotek hříchu (Jia Zhang Ke), Čína/Japonsko 
Neuvěřitelně tezovité dílo složené ze čtyř (byť z reality přejatých) individuálních příběhů přibližujících kruté a zoufalé podmínky života v současné Číně, se během nekonečných, zcela nekoherentních 130 minut potýká s bezzubým scénářem plným naivní „hadí“ symboliky, výrazovou přepjatostí i čistě technickými problémy (ostření).

Jan Bušta (absolvent režie na FAMU, tvůrce upoutávek na filmy a festivaly) 

Tentokrát jsem absolvoval jenom tři našlapané dni, takže telegraficky: Pocta Jerrymu Schatzbergovi připomněla, že novohollywoodské filmy pořád ještě stárnou do krásy. Netuším, jestli se to někdy zlomí, nebo jsem už prostě beznadějně zamilovaný! Totéž Ciminova Nebeská brána, kterou jsem žel na plátně nestihl – největší trauma letošních Varů a tajné přání zasílané psionicky dramaturgům PROJEKTU 100.

Z objevů nejsilněji rezonovaly tři debuty – ve všech je překvapivě cosi autenticky hororového, byť ani jeden z nich není „žánrovka“.

Mexická Halleyova kometa překvapuje originální motivací zažitého festivalového konceptu „minimalistické studie nečitelné postavy“. Dojemné hnití, ze kterého by měl radost George A. Romero, David Cronenberg, ale třeba i takový Tod Browning.

Martha Marcy May Marlene je svojská variace na americké paranoidně-hororové klasiky á la Rosemary má děťátko. Chytře vystavěná úvaha nad naším vnímáním normality, bez žánrových opičáren, zato s ukázkovou gradací.

Dvě brány sna – opět z produkce BORDERLINES FILMS - mají sice nebezpečně blízko k naivní indie-artovce, to by ale smradem načichlé putování s matčinou rakví jižanskými mokřinami nesmělo být tak setsakra intenzivní. Tip pro 4DX kina: kdo vydrží do konce, vyhrává pohřeb v Luisianě.

Nepříjemné překvapení vybaflo při sledování dvou přechválených nedovařenin a jedné převařeniny. Německý Tore tančí by chtěl být lecčíms, především „kontroverzní metaforou soudobé německé společnosti“, má ale jen zoufale neujasněnou koncepci a průměrnou euro-debutově-ruční kameru. Leze teze po železe…

Kanadská indie-standardka V závějích trpí tímtéž, jen ve své kategorii. Ambice je být „nesnesitelně lehký“ a výsledek je „nesnesitelně nijaký“. Kamera protentokrát konfekčně indie-debutově-komponovaná… Nedá pokoj, až tam vleze!

Norský Útěk vybraný kritiky Variety je ztělesněním snu o „Hollywoodu po našem“ - vše je tak dokonale na svém místě, až to vyvolává divácký stud. Porno schematismu, které režisérovi jistě zajistí nějaký vysněný poloblbý a polodrahý americký biják.

Do široké distribuce bych (třeba namísto Útěku) s klidem poslal příjemně zvláštní kombinaci amerického sensualistického stylu s žánrem buddy movie, Prince Avalanche. Tipuji ho na budoucí oblíbený film Honzy Prušinovského (autora Okresního přeboru).

Tomáš Stejskal (filmový kritik) 

Nejvýraznější filmy:

Velká nádhera – Paolo Sorrentino se pokusil tak trochu o nemožné, v době postmoderní prázdnoty dost dobře nejde natočit film o velkých věcech, v němž by se navíc autor popasoval s dědictvím Felliniho zásadních děl spadajících do éry, kdy byla kinematografie úplně odlišným médiem. A k tomu všemu se s tou prázdnotou vyrovnat. Ambiciózní snaha natočit, co Flaubert nezvládnul napsat, film o ničem. Jde o nemožný, přesto krásný pokus. Jeden z mála filmů, kde se estetické kategorie jako krása dají i dnes používat vážně.

Sobecký obr – Nejsilnější debut, co byl k vidění v Karlových Varech. Podobné překvapení, jako loňská Divoká stvoření jižních krajin – oba snímky pojí i schopnost ukázat svět dětskýma očima, stylově a přitom realisticky postihnout život určité komunity. Britský sociální realismus je při síle, stále nesmlouvavý a přitom formálně chytlavý. 

Jaký otec, takový syn – Nejsubtilnější snímek ve Varech, komplexní ponor do mnohých problémů japonské společnosti, ale přitom film, který není ilustrativní, naopak se jedná o vrcholnou ukázku režijních schopností.

Heli – Film, kterému se daří zneklidňovat na všech možných frontách. A tím nejintenzivnějším zneklidněním rozhodně není záběr na hořící penis protagonisty. Nejvíce totiž děsí netečnost na rovině stylu i netečnost postav tváří v tvář nejděsivějším skutečnostem. Politická i lidská obžaloba mexické společnosti plná scén, které se zapíšou do paměti. Sice trochu ve stínu nejdůležitějšího mexického režiséra Carlose Reyagadase, ale i tak silný zážitek. 

Omyly a zklamání: 

Pole v Anglii – podle ostrovní kritiky „very british“, podle mě epic fail. Očekávaný film, který působí, jako kdyby ceněný režisér pojedl spolu s postavami svého díla ony halucinogenní houby, které určují charakter snímku.

Fruitvale – Svižně natočené, dobře vyprávěné, ideologicky zcela debilní. Pokud mě film uráží snahou vyobrazit černošského dealera marihuany s kérkou lokálního gangu na zádech jako svatého muže i otce a jako oběť odporného počínání zlých policistů, forma mě nezajímá. A že je podle skutečné události? Nemyslím, že by minoritám takové nepravděpodobné ódy na komunitní sounáležitost nějak pomohly. 

Pozice dítěte – Marná snaha ukázat, že se na rumunské nové vlně dá stále surfovat. Na rozdíl od loňské novinky Cristiana Mungiu Na druhé straně kopců tady její hřeben hodně opadl. Prázdný a neinspirovaný pokus o nápodobu příznačného stylu; nic tu nechybí, skoro nic však nefunguje tak dobře jako dřív a zápletka, co na tom surfu stojí, je celkem banální. Nejde o strašný film, místy je působivý, ale i ve světle vítězství v Berlíně se jedná o zbytečnou záležitost. 

Vladimír Hendrich (filmový publicista, historik, lektor, redaktor Kritického klubu na rádiu Vltava)

Kromě nově restaurované původní verze „antiwesternové“ love story Michaela Cimina Nebeská brána (1980) mne zaujal také nejnovější film Bruna Dumonta Camille Claudel 1915. A to i přesto, že některé předchozí Dumontovy snímky byly pro mne osobně inspirativnější; včetně opusu Stranou Satana, který se hrál v Karlových Varech hned po premiéře v roce 2011. Zrale osobité pojetí snímku Camille Claudel 1915 vynikne nicméně například i ve srovnání s životopisným filmem Bruna Nuyttena Camile Claudelová (1988).

Za scenáristicky i režijně nadprůměrný považuji také nový snímek Davida Mameta Phil Spector. Spíše jen z menší části využitou šancí je film Sergeho Avedikiana a Oleny Fetisové Paradžanov. Snímek Amata Escalanteho Heli, držitel Ceny za nejlepší režii na letošním MFF v Cannes, nezapře filmařský talent, ani syrově násilnickým sekvencím bych určitě nevytýkal nihilismus (tak jako někteří publicisté či snad i členové poroty v Cannes). Postrádám však filosoficky i sociálně vyhraněnější a hlubší výpověď. 

Největším filmařským zážitkem byl pro mne letos dokument Sophie Huberové Harry Dean Stanton – zčásti fikce, který představuje mimořádně citlivou a reflexívně i umělecky velmi inspirativní sondu do osobnosti jednoho z nejzajímavějších amerických filmových herců. 

Viděl jsem také psychologicky laděný příběh C. P. Netzera Pozice dítěte (Zlatý medvěd na letošním Berlinale) a snímek Denise Cotého Vic a  Flo viděly medvěda (Cena Alreda Bauera na Berlinale) a zejména první z nich byl pro mne zklamáním především kvůli notně banálnímu scenáristickému pojetí i řešení látky, jež skýtala veliký potenciál. Podobné výhrady lze mít také k druhému filmu, který však působí výrazně sympatičtějším a zdařilejším dojmem.

Antonín Tesař (filmový kritik a publicista)

Dost kolísavá kvalita programu mě v posledních dnech spíš odrazovala od toho chodit do kina, takže jsem nakonec za dobu festivalu viděl jen žalostných 15 filmů, které se pro mě většinou pohybovaly kolem průměru či lehkého nadprůměru. Zarážel mě hlavně nedostatek větších ambicí a radikality, ať už formální nebo obsahové, sledoval jsem v podstatě přehlídku solidně natočených „malých“ (komorních, civilních, indie) filmů. Každopádně se ale našlo pár příjemných i nepříjemných překvapení.

Největší zážitky:

Jaký otec, takový syn (Hirokazu Kore-eda, Japonsko, 2013)
Ukázka, jak na minimální dějové půdě vystavět komplexní dílo dotýkající se mnoha aspektů současné japonské společnosti (otcové, kteří se téměř neznají se svými dětmi, protože většinu času tráví v práci, výchova k soutěživosti za každou cenu, pohrdání nižšími společenskými vrstvami) a zároveň řešící mnohem obecnější problém, který navíc nemá řešení, ale přesto se s ním postavy musí nějak vyrovnat (jak se zachovat, pokud několik let vychováváte syna, o kterém zjistíte, že není váš biologický potomek, zatímco vaše skutečné dítě mezitím vychovávala úplně jiná rodina). Herecky a scenáristicky suverénní, zábavný, napínavý a chytrý film.

Sobecký obr (Clio Barnard, Velká Británie, 2013)
Realistický snímek o dvou přisprostlých klucích, kteří si načerno vydělávají sběrem šrotu, opravdu připomíná famózní Fish Tank Andrey Arnoldové v tom, že je zcela odidealizovaný a nesentimentálně dojemný zároveň.

Hodiny harmonie (Emir Baigazin, Kazachstán, 2013)
Z několika dalších kandidátů jsem nakonec vybral Hodiny harmonie. Jednak proto, že jsou také o dětech, a jednak proto, že přes polopatickou poslední třetinu, která směřuje k průhledně symbolickému závěru, je to pořád mimořádně slibný debut - ať už se soustředíme na linii na motiv mafiánsky organizované školní šikany nebo na „biologickou“ linii technik odpomáhání od erekce či zabíjení brouků na miniaturním elektrickém křesle.

Největší zklamání:

Pole v Anglii (Ben Wheatley, Velká Británie, 2013)
Je skvělé, že dramaturgové Varů dostali do soutěžní sekce novinky významných režisérů jako Ben Wheatley nebo János Százs. Naneštěstí Wheatleyho novinka pro mě byl naprosto bezradný zážitek. Na poctu britským folk hororům jako Wicker Man nebo Krev na satanově spáru tomu chybí obřadnější mystická atmosféra, místo které dostáváme jen hysterické pitvoření se a pobíhání sem tam; na halucinační jízdu je tu málo vizuálních atrakcí (stroboskopické efekty umí udělat každý chytřejší video editor) a na poťouchlý podraz na divácká očekávání působí jeho „děj“ příliš nepromyšleně a nahodile.

Pozice dítěte (Calin Peter Netzer, Rumunsko, 2013)
Od vítěze festivalu v Berlíně bych čekal víc než průhlednou historku o panovačné matce natočenou stylem, který dost neinspirovaně kopíruje rumunské mistry jako Cristian Mungiu nebo Corneliu Porumboiu.