Nastal čas vylézt z kavárny a vstoupit do politiky

­­„Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.“

Stejně jako Tolkienova elfská hrdinka Galadriel, autorka tohoto citátu, i mnoho lidí v našem skutečném světě cítí obdobný neklid a úzkost ze změn, které se odvíjí čím dál rychleji, jako klubko vržené z vrcholu kopce. Jsou to změny, které jsou jen obtížně popsatelné, a proto ještě hůř pochopitelné, přesto je tak nějak cítíme. Nejsme si jisti, jestli jsou to změny k dobrému, nebo špatnému. A nejsme si jisti, zda je vůbec někdo - včetně donedávna tak mocné politické entity, jakou je stát - dokáže ovládat nebo alespoň usměrňovat. Společenského neklidu si kromě různých politických „podnikatelů“ všímají stále více i mnozí intelektuálové, kteří se zamýšlejí nad jeho důvody a důsledky.

Zamýšlet se na toto téma lze skutečně obšírně. Lze přemítat (opět) o globalizaci a jejích dopadech na lidstvo, které přese všechny vyspělé technologie stále žije povětšinou lokálně (fyzicky i mentálně), stejně jako před deseti tisíci lety. Lze hovořit o napětí, které vyvolává systém založený na spotřebě, jenž nás denně frustruje tím, co bychom mít měli, ale ještě nemáme. Lze hovořit o propastech, zejména majetkových. Nebo o systému hodnot, který se zdá být v realitě opačný než ten, který je nám vštěpovaný.

Tím bychom se dostali ke vzdělávacímu systému, pravděpodobně poslední baště toho, co nás spojuje, nebo také poslední překážce pro vstup do zcela nového světa. Můžeme si klást otázku, do jaké míry je to, co se děje dnes, nové. Pravděpodobně zjistíme, že nové to není. Že období společenského neklidu se opakují. A tedy i to, že se v různých obdobích snažili intelektuálové obdobný společenský neklid popsat.

A právě z tohoto zjištění pramení můj vlastní neklid. Nejsem totiž schopen dohlédnout smyslu popisování a analýz něčeho, co se vlastní silou odvine nezávisle na sloupcích knih a sborníků, pokud tedy vyloučím uspokojení ze samotného intelektuálního úsilí. Protože jestli kdy byli intelektuálové respektováni a jestli kdy měli alespoň nějaký vliv na průběh událostí, pak dnes, alespoň v naší zemi, jsou intelektuálové zesměšňováni, dokonce přímo nenáviděni. Čím dál více lidí se zakukluje do kokonů svých světonázorů a absolutních pravd podporovaných pseudo-médii a bublinami na sociálních sítích. To by ještě vadilo méně, kdyby tito lidé současně neměli v rukou mnohem víc politické moci ve srovnání s minulostí (navzdory tomu, že si myslí přesný opak).

Můj vlastní neklid pramení také z toho, že nedokážu posoudit, zda věci nakonec dopadnou dobře, nebo zda se řítíme do nevyhnutelné katastrofy. Nemohu si vybrat mezi nadějí a láskou na jedné straně a pesimismem a skepsí na straně druhé. Některé drobné důkazy mezilidské solidarity a nezištnosti, které lze nalézt téměř každý den, přidávají písek na vahách na straně naděje. Jsem si jistý, že drtivá většina lidí by se pokusila zachránit tonoucího člověka, i kdyby dopředu věděli, že je jím muslimka, židovka, Romka nebo lesba. Tonoucí pes by měl zřejmě stále vyšší šance, ale i tak by skóre bylo dobré. Jenomže - a v historii se to tak často přihodilo - většina lidí také dokáže odvrátit zrak od masového vraždění nebo umírání a dělat, že se jich to netýká, nebo přijít s argumentem, proč si to dotyční zavinili sami.

Dnes se mluví hodně o nenávisti. Nenávist se mi ale začíná jevit jako méně nebezpečná než lhostejnost a slabá odolnost nechat sebou manipulovat. Lidí, kteří jsou prostoupeni hlubokou a palčivou nenávistí, lidí niterně zlých, je pomálu. Většina podnikatelů nenávisti jsou vlastně obchodníci se strachem a často sami necítí jedno nebo druhé. Strach sice k nenávisti vést může, ale mnohem častěji spíše vyústí v ochotu tolerovat nenávist u jiných. Jsme-li například denně vystaveni informacím (skutečným či smyšleným), které v nás budí strach z muslimů, neznamená to, že se sebereme a půjdeme polít mešitu prasečí krví, nebo že začneme na ulici strhávat muslimkám šátky. Co se ale může stát, je to, že až se k takovým činům odhodlá těch několik málo jedinců, kteří jsou nenávistí pohlceni, mnozí lidé se lhostejně odvrátí stranou, nebo pro jejich důvody (když už ne pro metody) dokonce najdou pochopení.

Ne, většina lidí opravdu není zlá a necítí nenávist. Jenže to samo o sobě nejspíš nebude stačit pro zachování klidu ve složitém světě 21. století. Tento svět je přeci jen v něčem jiný, byť jeho problémy ve srovnání s minulostí nové nejsou. Rozdíl je ve škále. Dnes je vše umocněno. V minulosti lidé také čelili ekologickým katastrofám, které si sami vytvořili, ale ty dnes nemusí zničit jen lokální ekosystém, nýbrž rovnou planetu. To platí o ekonomice, stejně jako o zbraních. V minulosti lidé zažili fáze neklidu. Nenávist, lhostejnost a manipulace jsou stejně staré jako lidstvo. Jenomže svět se změnil. Tedy změnila se škála. Lidé mají přístup k nekonečné záplavě dat. Data nejsou to samé jako informace a informace nevedou automaticky ke znalostem. Proto je mnoho lidí dnes přesvědčených, že zná „pravdu“, a paradoxně si také jsou jisti, že dochází k masivní manipulaci.

Současně mají lidé jako jednotlivci historicky největší možnost ovlivňovat politiku. Nejen díky formálním procesům v demokratickém státu, ale i skrze různé zájmové organizace a hnutí, nebo třeba pouhým přesvědčováním jiných lidí na internetu. Opět se nabízí otázka, zda je to tak dobře a vše skončí nějakou formou nové, virtuální a přímé, demokracie - nebo zda informační chaos a přehlcení přispějí k vzestupu nedemokratických sil, které lákají na jednoduchost, přehlednost a stabilitu. Jisté je jen to, že díky zcela nové obří škále, na které se v dnešním světě vše odehrává, jsou zaváhání v minulosti překonatelná nyní podstatnou hrozbou celému lidstvu.

Co lze tedy dělat? Bohužel jsem nucen zcela neoriginálně konstatovat, že klíčem k lepším zítřkům je vzdělávání. Takový otřepaný výrok jistě podepíše každý a milý čtenář nebo čtenářka nejspíše právě teď pochybuje o časové investici do tohoto článku. Pokusím se proto zajít dál. Vzdělávání je samozřejmě klíčem k úspěšné společnosti, ale co je klíčem k úspěšnému vzdělávání? Někdo přeci musí vzdělávací systém navrhnout a uvést v praxi. Je ironií, že se mnoho lidí o vzdělávání domnívá, že je apolitické. Neznám lepší příklad něčeho tak bytostně politického, jako je vzdělávání. Pokud na vzdělávání závisí osud společnosti, pak je osudovou chybou, aby společnost nechala vzdělávání bez povšimnutí. Naopak, vzdělávání by mělo být tou hlavní a pravděpodobně jedinou prioritou, neboť vše ostatní se od něj odvíjí a je na něm závislé.

Společnost sama je ale abstraktní pojem a lze jen těžko očekávat, že lidé vyjdou do ulic, aby vyjádřili politickou vůli učinit kvalitní vzdělávání národní prioritou. A i kdyby tak udělali a byli vyslyšeni, není žádná garance, že by se takové přání implementovalo správně. Z toho důvodu je nutné pozměnit onu výše uvedenou otřepanou frázi na: klíčem k lepším zítřkům je lepší politika.

Ano, politika. Politika, kterou nespočet lidí opovrhuje a která je v této zemi vnímaná jako nutné zlo nebo nějaký vedlejší mimoděčný úkaz, který zajímá jen hrstku (podezřelých) individuí. Včera, dnes i zítra budu stále v údivu nad tím, proč lidé spílají nejrůznějším aspektům svého života zřetelně determinovaným politikou, ale druhým dechem ujišťují, že s politikou nechtějí mít nic společného. Ale budiž, nelze tedy počítat s tím, že by lidé masivně vstoupili do politických stran, nebo se jinak aktivně zapojili do veřejného života. Navíc, i kdyby se tak stalo, není jisté, že by pak politika zrodila lepší vzdělávací systém díky lidem, kteří prošli systémem starým. Je to jako známý paradox o slepici a vejci.

Pokud tedy lepší společnost závisí na lepším vzdělávání, lepší vzdělávání závisí na lepší politice a lepší politika závisí na lidských kvalitách, jak lze zvýšit kvalitu politiků, pokud se většina lidí politice vyhýbá? Nuže, nastal čas, aby se aktivizovaly elity. Ovšem elity v poněkud jiném slova smyslu, než je tradičně chápáno. Nemluvím o malé skupině majetných a vlivných lidí, kteří usilují o politickou moc. Nemluvím ani o univerzitních absolventech, i když určitý překryv jistě existuje. Člověka patřícího mezi elitu chápu jako někoho, kdo zná hranice svých znalostí, a přesto se neuchyluje k relativizaci.

Jako někoho, kdo si je vědom složitosti věcí, a přesto nerezignuje na snahu zkoumat problémy komplexně, přitom ne nekonečně. Takový člověk se zajímá nejen o sebe a svoji rodinu, ale o celou společnost, lidstvo a planetu. Dívá se do dálky mnoha generací, ale dokáže zaostřit na přítomnost a zná minulost. Může mít různé politické názory, ale dokáže je modifikovat na základě zkušeností a věcné kultivované diskuze. Dokáže nacházet kompromis a konsenzus. Nemusí být nutně chytrý, ale je moudrý.

Elity, tak, jak je chápu, se povětšinou stáhly z politického života, alespoň z té mocenské části politických stran a institucí. Protože však cítí odpovědnost, angažují se jinak, v jiných oblastech veřejného života. Jejich filosofie je založena na změně „zespoda“, na malých dobrých skutcích, které se sčítají, na trpělivém měnění společnosti k lepšímu paralelně a často navzdory nepřejícímu politickému prostředí a pasivní (odevzdané/unavené) většině. Obávám se, že taková práce je nejen nevděčná, ale navíc nestačí.

Svým způsobem je to i určitý pohodlný únik – hudrování lidu nad pivem v hospodě je kritizováno nad sklenkou vína v (nejen pražské) kavárně. Hloupé výpady populistických politiků proti intelektuálům jsou odráženy (elegantnějšími) výpady v komentářové sekci elitního týdeníku. Duševní elita se pohoršeně a trochu i radostně rochní ve své buranské proti-identitě, své Nemesis. Má svého Saurona na Hradě, Sarumana na ministerstvu a skřety v parlamentu. Jenomže jednoho krásného dne, díky lhostejnosti lidí živených strachem a frustrací, může lež a nenávist zvítězit, protože má všechny výhody reálné moci. Proto nastal čas vylézt z kavárny a vstoupit do politiky.

Autor je doktorandem na politologické katedře Aarhuské univerzity v Dánsku a člen SZ.