Mluvme na české politiky anglicky

I čtvrtstoletí po revoluci existuje v nejvyšších patrech české politiky problém nedostatečné znalosti angličtiny. Rozebírat příčiny tohoto stavu i důvody, proč by vrcholní politici měli ovládat anglický jazyk, je pro potrefené jednotlivce i jejich kritiky nepříjemné, ale pro Česko důležité.

Vnitřní sevřenost a nejistota dotčených je jistě přirozená. Dnes nám vládne generace mezi čtyřicítkou a šedesátkou, která se s regulérní a kvalitní školní výukou hlavního jazyka západního světa většinou nepotkala. Zodpovědnost tak zůstala na každém z nich: za svou angličtinu se dnes nemusí stydět například ministr Zaorálek či vicepremiéři Babiš a Bělobrádek. 

Nutno ještě doplnit, že po českých politicích nikdo nečeká oxfordskou angličtinu s vytříbenými obraty britské šlechty. Vystačili by si s východoevropským přízvukem, ovšem pod podmínkou, že ovládají slovní zásobu své branže a hlavně – nestydí se anglicky hovořit. 

Skoro slepí

Ve sněmovně máme čtyři výbory, jejichž jádrem činnosti je mezinárodní situace přímo ovlivňující českou realitu: zahraniční, evropský, bezpečnostní a obranný. V nich dnes zasedá 56 poslanců, tedy více než čtvrtina sněmovny. Když poslanec nečte anglicky, je víceméně odkázán na informační zdroje v češtině. Takto nevybavený politik se vzdává původního a propracovaného zpravodajství médií typu BBC, CNN či Reuters. Jeho zahraniční rozhled dlouhodobě tvoří jen české zdroje – navíc „přecezené“ několika komentátory z pražských redakcí.

Mnohem závažnější však je, že ignoruje odbornou diskuzi o účinnosti protiruských sankcí, bezpečnostní strategii proti islamistům či o fungování eurozóny. Ta se vede v angličtině mezi policy papery evropských think-tanků, odbornými podklady od institucí typu Europol či v profilovaných médiích, jako je EUObserver, Foreign Policy či European Voice.  Z nich se do novin dostanou maximálně zjednodušené střípky a zdejší zákonodárci jsou pak „skoro slepí“.

Pokud poslanec anglicky ani nečte, těžko si každé ráno může projít newslettery vybraných institutů a institucí, aby věděl, co se v jeho branži chystá a děje.  Jenže jak může člen bezpečnostního výboru grilovat ministra vnitra či zahraničí na obrovsky komplexním tématu džihádistů v evropských městech, když většina jeho informací pochází ze zpráv ČTK či domácích deníků? Jak se může poslanec evropského výboru kompetentně vyjadřovat k otázce imigrační krize, když si není schopen přečíst zprávy UNHCR či předních evropských think-tanků?

Ani čtení odborných podkladů a sledování relevantní evropské debaty přitom není všechno. Je smutnou realitou, že třetina členů sněmovního evropského výboru anglicky nerozumí. Každá mezinárodní návštěva či pracovní cesta tak dostává východoevropskou pachuť.

Zákonodárci musí být všude provázeni tlumočníky - a přestože se potkají s eurokomisaři či nejvyššími generály NATO, konverzace zůstane jen na formální úrovni.  A kromě toho budou povětšinou stále bráni jako chudí příbuzní z Východu, kteří se ani deset let po vstupu do EU nedostali do fáze, kdy je s nimi možné seriózně diskutovat o konkrétních věcech. 

Výmluva neexistuje

Pokud z poslanců neznalost hlavního jednacího jazyka západního světa dělá politiky s omezenými informacemi a znalostmi lokálního ražení, pak členům vlády neschopnost číst a hovořit anglicky prakticky brání v uspokojivém vykonávání funkce.  Schopní ministři a premiéři totiž mají osobní mobily na své klíčové protějšky, aby jim mohli zavolat a neformálně probrat, co považují za důležité; i o víkendu a napřímo, bez sekretariátů.

Jistě, při většině oficiálních jednání je opět možné povolat tlumočníka. Jenže na premiérských summitech se značná část klíčových dohod vyjednává mimo oficiální jednání u stolu, stejně jako na Radě EU tráví ministři klíčová jednání u neformálních obědů či večeří. I tam si lze vyžádat sluchátka, nicméně těžko si se svým německým protějškem vyříkáte závažné téma mezi čtyřma očima. Ostuda je pak tím nejmenším, co nepřipravenost na svět 21. století obnáší.

Samozřejmě je možné najít spoustu omluv a výmluv. Otázka však pořád zůstává stejně nepříjemná: Opravdu chceme mít 25 let po revoluci a deset let po vstupu do EU lídry, kteří do západního civilizačního okruhu formálně patří, ale na chodbách pro nás nejdůležitějších institucí jen mlčí?

Příčinu najdeme na dvou frontách.  Zaprvé, pro většinu politických stran není ani v roce 2015 důstojná znalost jazyka základní vstupní podmínkou pro nominaci lidí do vrcholných státních funkcí.  Stranická vedení to nepovažují za standardní z jednoduchého důvodu – nikdo to po nich nevyžaduje.

Novináři pak považují za trapné znalost jazyka testovat, a tak posledním pořádným pokusem bylo grilování šéfa zahraničního výboru Davida Vodrážky v roce 2010, za kterého se pak oprávněně styděla celá ODS.

Změny lze dosáhnout jednoduchým sledem událostí.  Novinářská komunita si uvědomí, že je její rolí zkoumat u vrcholných politiků i tato kritéria, protože bohužel pořád nejsou samozřejmá. Poté se začnou českých politiků na mikrofon dotazovat občas i anglicky. Ti připravení nebudou mít problém, ostatní budou utíkat.  Doufejme, že na doučování.

Politické strany si pak při příštím výběru kandidátů na ministry či do klíčových výborů dají pozor, aby nevybraly adepta bez znalosti jazyka. A tak se postupně nebudeme muset za naše politiky v zahraničí stydět.

Autor je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty