Jak učitelka Bednářová a děkan Ševčík zavařili českému školství

Stojí za povšimnutí, jak rozpačité odpovědi dostanete, pokud se zeptáte, jak předcházet případům podobným hodině češtiny na pražské Základní škole Na Dlouhém lánu. Učitelka Martina Bednářová to při slohu v osmé třídě vzala z gruntu: Putin osvobozuje Ukrajinu od fašistů upalujících Rusy stažené z kůže, ve Vrběticích byl sklad jaderných zbraní, Česká televize musí poslouchat Sorose a Protiproud je nestranné médium.

Opravdu si někdo myslí, že na tohle pomůže kurz informační gramotnosti pro učitele, školení sboroven o „správném“ pohledu na aktuální události nebo větší pozornost tomu, koho přijímáme na pedagogické fakulty? Ve skutečnosti před sebou máme problém, který nemá jednoduché řešení. Učitelů je na základních a středních školách 170 tisíc - a jestliže žijeme v názorově silně rozdělené společnosti, je logické, že podobně rozdělená je i učitelská veřejnost. A je tedy pravděpodobné, že hodina hrůzy na Dlouhém lánu je jeden případ z mnoha. Tenhle se liší jen tím, že paní učitelka narazila na mediálně gramotné žáky z intelektuálních rodin, kteří byli schopní protiargumentů a hodinu si nahráli. Mimochodem, kdyby nebyla ta nahrávka, případ by se velmi pravděpodobně rozplynul v souboji „tvrzení proti tvrzení“. Nebyl by důkaz a nebyl by argument, proč postavit učitelku mimo službu.

Paní učitelka Bednářová nám to usnadnila. Ve stylu „hodná teta vypráví“ říkala nesmysly tak zjevné a prokazatelné, že je možné se nad nimi beztrestně pohoršit a tvrdit, že někdo takový před děti nesmí. Ale třeba nedávný případ dějepisáře ze soběslavského gymnázia, který na pražské demonstraci agresivně obhajoval ruskou agresi, skončil typickou plichtou. Pan ředitel pravil, že navštívil několik hodin dějepisu v podání učitele Marka Adama a neshledal na jeho pojetí moderní historie nic závadného. Své politické názory prý do výuky nepřenáší. A my už nevíme, zda se pan Adam v hodinách krotí, nebo je i pan ředitel nakloněn „alternativnějším“ výkladům historie. Jako rodič bych se rozhodně víc děsil několikaletého plíživého působení pana Adama na studenty gymnázia než pár hodin kuriózního slohu v podání paní Bednářové. Jenže co s tím?

Všechna nabízená řešení jsou totiž problematická. Školení o informační gramotnosti? Bohužel, existuje cosi jako „kritický paradox“, kdy právě ti, kteří jedou v dezinformacích, se považují za pionýry kritického myšlení. Nevěří přece oficiálním informacím a dohledávají si je z více zdrojů. I paní Bednářová prezentovala svou hodinu jako lekci mediální gramotnosti.

Debaty učitelů o současné politické situaci a o tom, jak ji žákům podávat? Téměř jistý konflikt a rozdělení sborovny. Školení o „správném“ pohledu na věc? To by připomínalo normalizační nalejvárny a vedlo jen k nové verzi „doublethinkingu“. Příznivci Sputniku a Protiproudu by si v hodinách připadali jako Vyšší princip – učitel hrdina, který nedbá na nátlak shora a žákům říká, co si doopravdy myslí.

A to je ten hlavní problém. Opravdu chceme propouštět lidi ze zaměstnání, protože si myslí něco jiného, než je oficiální doktrína? A víme přesně, jak zní? Budeme chtít, aby učitelé prokazovali názorovou loajalitu při podpisu pracovní smlouvy? A jaký protiargument budeme mít, až nás někdo nařkne z opakování normalizačních prověrek, které se liší jen tím, že dřív musel prověřovaný se „vstupem vojsk“ souhlasit, kdežto dnes musí být proti.

A obstála by taková výpověď před soudem? Navíc soft verze podobných tvrzení říkají veřejné osobnosti běžně. Od politiků Klause a Okamury po čerstvě zvoleného děkana Ševčíka. To je také pedagog. On může a běžní učitelé ne? Do jisté míry máme být paní Bednářové vděční, že včas odhalila, jak bezbranní ve skutečnosti v té informační válce jsme.

Autor je dramaturg a scenárista, spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin