Dvojvládí a zahlcená média. Přímá volba prezidenta poškozuje Česko

Zvolení Miloše Zemana jistě poškodilo veřejný zájem víc, než by tomu bylo v případě výhry Jiřího Drahoše. Zemanova neúcta k ústavním pravidlům udělala z prezidentství nepředvídatelnou, a tudíž špatně fungující instituci. To podkopává už tak křehkou stabilitu zdejšího vládnutí a snižuje to i renomé Česka, odrazuje zahraniční partnery a znesnadňuje obhajobu našich zájmů na mezinárodní scéně.

Přímá volba nás však nesmírně poškodila bez ohledu na to, kdo (by) kdy vyhrál a vyhraje. A pokud se něco nezmění, bude nás nejspíše poškozovat i v budoucnu. Naprostá většina (alespoň autorovi známých) ústavních právníků a politologů před zavedením přímé volby varovala. Tehdy se ovšem jednalo o teoretické dedukce, dnes už můžeme sledovat její škodlivé důsledky na vlastní oči.

Posílení oligarchizace

Instituce prezidenta je v ústavě navržena jako instituce reprezentativně ceremoniální - a zároveň jako pojistka v liberálním systému kontroly a rovnováhy (check and balances) politické moci. Úspěšné demokracie dokážou produktivně balancovat mezi liberálním principem právního státu (rule of law) a demokratickým principem většinové vůle (majority rules). Zavedením přímé volby ovšem byly v našem ústavním pořádku liberální principy dál oslabeny ve prospěch demokratického principu většinové vůle, který je už vtělen v instituci voleb a v suverenitě parlamentu.

Čeští prezidenti mají významnou symbolickou moc, ale praxe ukazuje, že se chtějí aktivněji podílet i na utváření zahraniční a domácí politiky, ačkoli ústava to nepředpokládá – nebo dokonce zasahovat do stranické politiky. A v minulém volebním období tento trend ještě posiloval.

Po zavedení přímé volby se prezidenti mohou odvolat na silný mandát od voličů, což také Zeman opakovaně dělal.  Přímá volba do ústavního pořádku vnesla nesystémový prvek - a tento výkyv vytváří vzájemně si konkurující dvojvládí, které bude nejspíš i nadále komplikovat efektivitu vládnutí. Impotence v zavádění klíčových reforem přitom doposud představovala jeden z hlavních neduhů české demokracie.

Nenechme se ošálit řečmi o ryzí demokracii. Doufejme, že většina Čechů chce žít v liberální demokracii, jenže náš systém začíná trpět nadbytkem demokracie. Vždyť prezidentské volby představují již v pořadí šestý typ přímých voleb, a k tomu se na nás valí chiméra referenda. Možná, že inflace volebního aktu při rozumné synchronizaci jednotlivých voleb nehrozí; co však jistě hrozí, je trvalé ekonomické i personální vyčerpání politických stran a posílení ekonomické moci v politice. To dále prohlubuje neutěšenou situaci standardních politických stran a otevírá zadní vrátka k posilování oligarchických tendencí v politice. Přímá volba zvýhodňuje kandidáty se silným ekonomickým zázemím, které je nezbytné pro masivní a dlouhodobé formování (a masírování) veřejného mínění.

Mediální jam

Dalším negativem přímé prezidentské volby je zahlcení mediálního prostoru pseudoproblémy a posílení provinčnosti, emocionality a zkratkovitosti veřejné debaty. Stejně jako v kampani před volbami v roce 2013, i v uplynulých volbách dominovala v předvolebních debatách témata, která s prezidentskou volbou přímo nesouvisejí.  Je sice zajímavé, když se občané dozvědí, co si prezidentští kandidáti myslí o široké palatě témat od přemnožení potkanů v Karlíně přes migrační politiku po možná řešení palestinské krize. Jak však ukázaly obě předešlé přímé volby, politické debaty prezidentské kampaně se s přímou volbou posunuly směrem k showbyznysu; k politainmantu, jenž na dlouhou dobu paralyzoval mediální prostor.

V době prezidentské kampaně občané prakticky neměli šanci sledovat události, které hýbou světem a mají na svobodu, bezpečí i blahobyt Čechů podstatně větší vliv než jejich prezident. Což platí bohužel i pro některá veřejnoprávní média. S přímou prezidentskou volbou Češi připomínají bezradné trosečníky: místo toto, aby se zabývali nebezpečími, která jim hrozí, vyčerpávají se nekonečnými diskusemi nad tím, jak pojmenovat svůj dosud neprobádaný ostrov.  Sebedefinování je jistě důležité, není však důležitější než schopnost společně jednat k zajištění bezpečí a svobody. A pokud se stává hlavním veřejným zájmem, je to „patologické“ a vyvolává to nebezpečnou politiku identity.

Negativním (a nepředvídaným) důsledkem přímé volby byla i souslednost prezidentských a sněmovních voleb: vyústění sněmovních voleb se stalo jakýmsi fluidním derivátem prezidentské kampaně.  A nehledě na termíny přímá prezidentská volba prohloubila i zdejší politikaření: posílilo symbolicky heslovité pojetí politiky jakožto technologie moci na úkor politiky coby veřejné služby. Vždyť ještě čtvrt roku po parlamentních volbách se jejich vítěz Andrej Babiš a prezident Zeman za peníze daňových poplatníků zabývali výhradně sami sebou.

Zákaz dětem

A konečně je tu vliv na politickou socializaci dětí a mládeže. Politika by měla být prostředím vzorů, které formují a motivují nastupující generace. Ať se nám to líbí nebo ne, politické sféra ovlivňuje i reprodukci morálky a hodnot. Vývojová psychologie (ale i prostá rodičovská zkušenost) přináší řadu poznatků, že procesy učení a morální reprodukce probíhají především pomocí napodobování. Ovšem při příští prezidentské volbě bude zodpovědný rodič nejspíše muset v zájmu výchovy svých dětí vyhlásit mediální embargo.

Nebo by snad mohl (či měl) využít prezidentskou kampaň jako rezervoár odstrašujících příkladů? To bychom se zase zpronevěřili posilování důvěry v instituce liberální demokracie. Ale jak z toho ven? Nechceme přece v dětech stereotypně zasévat obecně zakořeněnou představu o všeho schopných (a přitom neschopných) politicích. Nechceme na mladší generace přenášet komunismem i postkomunistickou transformací zažrané opovrhování politikou.

Shrnuto podtrženo, přímá prezidentská volba má pravděpodobně mnohem větší potenciál ohrožovat bezpečí, svobodu a informovanost českých občanů, než by měla volba parlamentní. Možná se někteří domnívali, že přímá volba bude účinným lékem na krizi politické legitimity, ale podle všeho se ukazuje, že pouze posílí despekt Čechů k politice.  Měli bychom se z tohoto chybného kroku poučit a vrátit se k parlamentní volbě.

Oslabení parlamentarismu směrem k prezidentskému systému je jistě teoreticky možné. Česko je však konstituováno jako parlamentní republika a ústavní změna směrem k prezidentskému systému je vysoce nepravděpodobná. Bylo by proto smysluplnější usilovat o posílení mechanismů a kultury parlamentarismu, jenže přímá prezidentská volba je naopak oslabuje.  Všechno špatné nicméně může být i k něčemu dobré: třeba prezidentovy spanilé jízdy skutečně posílí dohadovací schopnosti našich parlamentářů.

Autor je vedoucí katedry politologie FMV VŠE. Kratší verze textu vyšla v iListu (studentské noviny na VŠE) v březnu 2018