20 let ČR v NATO: Oslava s dávkou sebereflexe

Vstup do Severoatlantické aliance v roce 1999 představuje zásadní mezník novodobých českých dějin. Členství v NATO přináší České republice bezprecedentní bezpečnostní garance a ukotvuje nás na Západě. Je jen potěšitelné, že jako takové není zpochybňováno českými politickými představiteli ani většinou parlamentních politických stran. Dvacetileté výročí českého vstupu, které se letos snoubí s oslavami 70 let od podpisu zakládající Severoatlantické smlouvy, by se však mělo stát i příležitostí pro kritickou reflexi.

Hodně už bylo napsáno o vnějších hrozbách, kterým dnes Aliance nepochybně čelí. Rusko, islámský terorismus a kybernetická bezpečnost jsou na vrcholu pomyslného seznamu, do něhož se zřejmě v budoucí dekádě zapíše také Čína. Poměrně živá je také debata o českém příspěvku ke kolektivní obraně NATO, v níž se nejčastěji skloňuje navýšení výdajů na obranu na úroveň 2 % HDP, ke kterému se ČR zavázala a plánuje ho dosáhnout do roku 2024. S ohledem na to, že letos je plánovaný armádní rozpočet na 1,19 % HDP, lze o dosažení tohoto cíle během následujících šesti let důvodně pochybovat. Pomalá modernizace armády navíc zbytečně podrývá renomé, které si mezi spojenci vydobyli čeští vojáci a civilní experti.

NATO je synonymem transatlantického spojenectví svobodných a demokratických států. Přesto bývá v českém prostředí často redukováno na armádu, vojáky a zbraně – témata typická pro vojenskou alianci, kterou NATO představuje, a pro veřejnost také srozumitelná. Možná právě proto se v politickém mainstreamu nenajde seriózní odpůrce naší alianční integrace. Už méně však zaznívá, že tmelem Aliance v souladu s jejími 70 let platnými zakládajícími dokumenty jsou sdílené hodnoty – demokracie, svoboda jednotlivce a právní stát. Na rozdíl od Evropské unie nemá NATO svůj „článek 7“, který by aktivovalo při ohrožení těchto základních hodnot. Pro akceschopnost v rámci Aliance je to patrně dobře, avšak tato situace může přispívat jak ke spekulacím o alibistickém používání dvojího metru, který je oblíbeným argumentem zastánců černobílého vidění světa, tak především k nabourávání odolnosti vůči hrozbám zvenčí.

Možná největší budoucí výzvou Aliance tak bude vyrovnat se s autoritativním politickým režimem v Turecku, kterému nečiní problém více než koketovat s Ruskem a dalšími autoritáři, kdykoli je to pro ně výhodné. Jakou daň budeme v budoucnu platit za předpoklad, že je stále výhodnější mít Turecko, které disponuje druhou nejsilnější armádou v NATO, při sobě jako spojence než proti sobě jako nepřítele? Česká republika se pak musí zvláště intenzivně zabývat otázkou vývoje v Maďarsku a Polsku, kde mají s porušováním hodnotové dimenze členství v Alianci rovněž vážný problém. Přičteme-li k tomuto výčtu trumpovskou Ameriku, která ztrácí jednoznačnou pozici lídra svobodného a demokratického západního světa, nelze než hádat, že některé úsměvy budou při oslavách možná až příliš americké.

Jak tedy po vyslechnutí státnických projevů připomínajících historické okamžiky vstupu do NATO dál? Pokud bylo zmíněno, že podpora členství v NATO není v rozporu se stanovisky hlavních politických hráčů a podle průzkumů ani většiny veřejnosti, nesmíme zapomínat, že vládu svými hlasy drží u moci komunistická strana, která deklaruje úsilí o ukončení členství ČR v Alianci. Komunisté by neměli získat šanci toho v politickém handlu dosáhnout, což bude vyžadovat nejen koordinovaný, ale i informovaný postup „prozápadních“ politických stran. Dobrým testem bude parlamentní rozprava o budoucnosti zahraničních misí.

Na nastartování akvizičního procesu sice panuje shoda, ale i kdybychom skutečně razantně navyšovali obranné výdaje, je třeba se připravit na to, že ekonomiku čeká zpomalení a politiky bude lákat peníze pro armádu znovu seškrtat. V neposlední řadě by pak Česká republika měla aktivně působit na Maďarsko a Polsko, se kterými koneckonců do NATO vstupovala. Maďarské blokování spolupráce mezi NATO a Ukrajinou by pro nás mělo být dostatečně varující. Visegrád, který vznikl kvůli společné integraci do euroatlantických struktur, se naším přispěním musí zbavit nálepky platformy, která demokratické hodnoty s gustem torpéduje.

Autorka je ředitelkou Asociace pro mezinárodní otázky