Skutečnost, že moc různým způsobem korumpuje a že z ní lidem šplouchá na maják, je instinktivně známá. Nyní ovšem vědci dokázali, že moc skutečně funguje jako postižení. Podle výzkumů Dachera Keltnera, profesora psychologie na univerzitě v Berkeley, to vypadá, že lidé disponující mocí jednají, “jako by utrpěli traumatické poranění mozku”. V praxi to znamená, že si přestávají uvědomovat možná rizika, stávají se impulzivnější a přestávají být schopni podívat se na svět cizíma očima.
Server The Atlantic uvádí, že k podobným závěrům došel i neurovědec Sukhvinder Obhi z Ontaria, který na rozdíl od Keltnera nezkoumal vnější chování, ale přímo reakce mozku. Podle něj moc poškozuje schopnost “zrcadlení” - což je základní předpoklad empatie, schopnosti vcítit se do ostatních lidí. Zrcadlení je podvědomá činnost, kdy lidé (nebo jiní živočichové) nevědomky napodobují chování svého okolí. Usmívají se, když se usmívají ostatní, jejich svaly se instinktivně zatínají, když sledují úsilí někoho jiného.
Díky schopnosti zrcadlit “prožíváme” třeba sportovní zápasy nebo sledujeme vzestupy a pády hrdinů na jevišti či filmovém plátně - naše těla vlastně spoluprožívají akci lidí, které sledujeme, a to nám umožňuje chápat emoce, jež cítí. Pokud s otevřenou pusou sledujete filmovou chůzi po laně a začínáte se napětím lehce potit, právě “zrcadlíte” na plný výkon. Právě tahle schopnost však podle vědců se ziskem moci zažívá měřitelný útlum.
Vědci samozřejmě neprováděli experimenty na Baracku Obamovi, ale na studentech, kteří si před nimi měli nejdříve vzpomenout na situace, kdy byli pověřeni nějakou funkcí nebo měli jinak věci pod kontrolou. Vždy se jednalo pouze o moc dočasnou a z pokusů vyplývalo, že schopnost zrcadlení je také pouze dočasně potlačená, jakoby utlumená. Je samozřejmě otázkou, co se stane, když mocí disponujete dlouho, téměř permanentně. V takovém případě prý může dojít “k funkčním změnám na mozku” - jinými slovy k trvalým následkům.
Vědci demonstrovali důsledky mimo jiné docela legračním způsobem. Jedna studie z roku 2006 po zkoumaných objektech žádala, aby si na čelo napsali písmeno E tak, aby je ostatní mohli přečíst. Šlo o to, jestli dotyční písmeno napíší tak, aby bylo čitelné z jejich pohledu, nebo zrcadlově obráceně, aby ho mohli číst ostatní. Výsledek tušíte: “mocnější” objekty výzkumu měly tendenci psát písmeno správně ze své vlastní perspektivy. A The Atlantic při této příležitosti vzpomíná na George W Bushe, který legendárně při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v roce 2008 držel podobně “obráceně” americkou vlajku.
Moc vlastně způsobuje paradox. Když o ni usilujete, je právě schopnost empatie docela významným předpokladem. Umění odezírat, po čem lidé touží a jak přemýšlí, je pro politika nebo kohokoliv jiného, kdo stoupá někam výše po společenském žebříčku, základní zbraní. Ale po dosažení cíle se právě tohle nadání kamsi vytrácí a mozek se mění. Tak, jak to mnozí bezmocní instinktivně tuší.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
