Proč je levice v krizi: nezíská vítěze ani poražené kreativního kapitalismu

Sociální demokracie a obecně politická levice je v celé Evropě v krizi. Kolem roku 2000 vládli sociální demokraté ve 12 z tehdejších 15 zemí EU - nyní pouze v šesti ze současných 28 států Unie. A za měsíc ztratí dalšího premiéra, pokud se potvrdí průzkumy a italská levice prohraje březnové parlamentní volby. Obsáhlá analýza týdeníku Der Spiegel se snaží tento propad vysvětlit.

Při hledání příčin se věnuje specificky německým vnitropolitickým problémům. I u našich sousedů je pád levice (SPD+Zelení+PDS/Die Linke) dramatický: ve volbách v roce 1998 získala 52,7 procent hlasů, ale v loňských zářijových volbách jen 38,6 procenta. Přesah za hranice Německa pak mají obecnější kapitoly textu, které začínají právě na úspěšném počátku tisíciletí. Evropská levice se tehdy posunula do politického středu a prováděla fakticky pravicové reformy trhu práce.

“Dlouho se zdálo, že takzvaná třetí cesta, kterou se sociální demokracie vydala pod vedením Tony Blaira a Gerharda Schrödera, by mohla levici dopřát nový lesk. Podle politologa Fritze Waltera byl však zdánlivý triumf třetí cesty jen dozvukem skutečné sociálnědemokratické epochy, tedy 60. a 70. let,” píše Der Spiegel. “Olof Palme ve Švédsku, Willy Brandt v Německu a Bruno Kreisky v Rakousku mohli opravdu dělat levicovou politiku, řídit ekonomiku, organizovat rovnováhu a spravedlnost ve společnosti. Avšak vlivem neoliberálních reforem význam státu klesl a levice se tomuto trendu poddala. Výsledek? Ačkoli byla všude u moci, od poloviny 90. let selhala při kontrole a určování pravidel finančního kapitalismu.”

V této době sociální demokracie ztratila důvěru mnoha tradičních voličů - a zmizel i étos slova reforma, který patřil původně do arzenálu levice a jejího úsilí o emancipaci chudších vrstev. Teď si jej voliči spojovali s kroky, které pozici a životní úroveň chudších lidí zhoršily. Sociální demokraté už nedokážou zklamané voliče získat zpět a s ekonomickou modernizací mizí i tradiční dělnická vrstva, která levici loajálně volila.

Der Spiegel cituje sociologa Andrease Reckwitze, který popisuje novou hlavní dělící linie současných evropských společností. Probíhá mezi novými středními vrstvami, tedy vítězi kreativního kapitalismu, kteří jsou doma na celém světě a své životy inscenují jako umělecké dílo. A mezi starými středními vrstvami, tedy řemeslníky, majiteli obchodů a běžnými zaměstnanci, kteří se od tohoto příběhu cítí být odříznuti. Žijí na venkově nebo v menších městech, globalizace pro ně představuje spíše hrozbu než příslib, a proto se brání rychlým společenským změnám.

“Pro sociální demokraty a mnohé jiné levicové strany to je špatná zpráva, protože nedokážou oslovit ani jednu z těchto dvou skupin,” píše Der Spiegel. Nové střední vrstvy volí zelené nebo středové liberály, kteří apelují na jejich individuální touhy,  a nikoli sociální demokracii postavenou na reformách ve prospěch – což není myšleno nijak pejorativně - “obyčejných lidí žijících obyčejné životy”.

Zmínění příslušníci staré střední třídy, kteří si váží tradic, klasické rodiny, národního státu a novinky posledních deseti, dvaceti let nevítají, se od politiky odvracejí - nebo přecházejí ke stranám, které zcela odmítají nové elity a politický establishment. Tedy k populistům nebo stranám, které s populismem flirtují.

A cestu z této pasti sociální demokraté nikde nenašli. Ve Francii čelí propadu do role nevýznamné strany, v Británii zkouší nostalgický návrat k rétorice a étosu levice z dob před zmíněnou středovou “třetí cestou”. V Německu sociální demokracie přemítá mezi vstupem do vlády z “povinnosti k zemi” nebo odchodem do opozice z “povinnosti ke straně” - každopádně působí dost rozpačitě a bez zajímavého programu. O dilematech české ČSSD si přečtěte v článku Marka Švehly v aktuálním Respektu.