Nikoli klima. Umělá inteligence bude problémem lidstva, říká dnes autor teorie Gaia

Přírodovědec a futurolog James Lovelock, autor teorie Gaia, změnil názor. Opět. Bývaly časy, kdy byl představitelem klasického konzervativního ochranářství: Je potřeba zastavit čas, brzdit dřív, než přírodu zničíme.

Pak nastal obrat. Lovelock propadl naprostému pesimismu a tvrdil novinářům, ať si užijí života, dokud to jde, protože za dvě tři desetiletí bude po všem. Mezitím naštval spoustu spolubojovníků, především těch z Greenpeace, když se postavil na stranu jaderných elektráren. V téhle fázi myšlení se mu zdálo, že globální oteplování se žene dopředu příliš rychle a není čas na zdlouhavé dohadování o povolenkách, dobrovolné omezování produkce skleníkových plynů a čekání na alternativní zdroje energie. Jádro hned jako přechodné řešení, až potom teprve energie z obnovitelných zdrojů.

Dnes je Lovelockovi sedmadevadesát a vidí environmentální problémy lidstva ještě jinak.  Respektive všechno je tak trochu jedno. Za prvé má pocit, že se to přehání s hrozbou klimatických změn; ne snad, že by k proměně nedocházelo, ale v modelování klimatických změn je tolik proměnných, že předstírat schopnost odhadnout vývoj na více než 5 až 10 let dopředu je podle něj prostě šarlatánství. “Nejsem proti zeleným,” ohrazuje se, “rozhodně ne ve smyslu, že mi nevadí, že zaneřádíme svět každou pitomostí, kterou vyrobíme. Myslím, že musíme být opatrní. Mám ovšem trochu obavy, že je v naší přirozenosti všechno nafouknout úplně mimo proporce.”

Ale hlavně: pokud se nic zásadního nezmění, zasáhne lidstvo jiný zvrat dříve, než začnou být skutečně vážným problémem klimatické změny. Člověk ztratí své výsadní postavení ve prospěch umělé inteligence. A počítačům a robotům je změna klimatu tak nějak ukradená, alespoň tedy v rozumné míře (pro ně). Lovelock neví, jak přesně dopadneme, ale na vzájemné přátelství a spolupráci to moc nevidí.

Problém je v tom, že stroj přemýšlí milionkrát rychleji než biologická hmota. Tím pádem “žije” v jiném čase než člověk - jedna lidská vteřina je pro něj vteřin milion. Jak v takovém nepoměru pořádně komunikovat, i kdyby tu byla dobrá vůle? A proč se s tím vůbec otravovat?  Tedy proč by se oni – roboti a počítače - otravovali s jakousi nekonečně zpomalenou inteligencí?

“Je to stejné, jako když bychom se my pokoušeli komunikovat s mravenci?” ptá se autorka textu - a Lovelock kroutí hlavou. “To ne, spíš jako bychom chtěli komunikovat se sekvojí. A co my víme, třeba se na nás budou i podobně dívat: jako my na stromy,” uvažuje Lovelock.  “Třeba nás budou chtít obejmout?” reaguje novinářka. “Ano, přesně, přesně!” směje se Lovelock. “Tohle je dobrý.”