Německo řekne uprchlíkům, kde mají bydlet. Nechce druhý Molenbeek

„Počty uprchlíků klesají, panika se pomalu uklidňuje – ale teď to teprve začíná. Z milionu uprchlíků se mají stát občané – sousedé, kolegové, přátelé. To je úkol století, pravděpodobně drahý, ctižádostivý a zajímavý, se zklamáními a úspěchy, k nimž dojde na všech stranách. Pokud se to má povést, tak musí všichni spolupracovat,“ píše na úvod hlavního komentáře v novém vydání Die Zeit Mariam Lau.

Pojednává o přípravě „integračního zákona“, na němž pracuje ministr vnitra Thomas de Maiziére a ministryně práce a sociálních věcí Andrea Nahles. Výsledkem má být jakási společenská smlouva mezi uprchlíky a německým státem. K základním pilířům návrhu patří maximální zjednodušení a urychlení přístupu uprchlíků na pracovní trh. Současně uznaní azylanti, kteří odmítnou pracovní nabídky anebo nebudou aktivně chodit do jazykových a integračních kurzů, nemohou počítat s prodloužením jejich zatím časově omezeného pobytu v Německu. V praxi to však bude náročné prosadit: kam poslat uprchlíka, pokud v jeho zemi stále není mír?

Dále chce ministr de Maiziére na určitou dobu omezit svobodu uprchlíků vybrat si bydliště. „Protože v Německu nechceme čtvrť podobnou bruselskému Molenbeeku, nemají všichni uprchlíci jít do Dortmundu nebo berlínského Neuköllnu, i kdyby tam už žil jejich bratranec. Tamní komuny mají už dnes s integrací spoustu problémů. Místo toho se mají uprchlíci stěhovat například do Goslaru, kde je spousta volných bytů i míst ve školkách,“ komentuje návrh vstřícně Mariam Lau, která je mimochodem sama íránského původu. Narodila se v Teheránu a její otec odtamtud dvakrát utekl za bezpečím do Německa – v 60. letech před sekulární diktaturou a počátkem 80. let před islamistickou diktaturou.

Zájem státu zvládnout integrační výzvu a nedovolit vzniku ghett bude tedy podle představ německé vlády nadřazen individuální svobodě uprchlíka zvolit si bydliště a nabídku integračních kurzů doplní sankce. Kritizují to někteří politici Zelených a levice, podle nichž má stát především připravit dost jazykových a integračních kurzů (dosud v tom zaostává) a nevytvářet dojem, že se velká část migrantů nechce integrovat. Velmi ostře reaguje také Svaz Turků, který hovoří o „integraci s ranami biče“. Mariam Lau tento postoj kritizuje. Projevuje se v něm prý poněkud naivní, pouze optimistický obraz člověka, který sdílí velká část německé levice. Přehlíží, že existují lidé, kteří se nechtějí integrovat anebo jsou agresivní anebo odmítají pracovní příležitosti - a kvůli nim je podobný zákon potřebný, protože věcem nejde nechat volný průběh jako mnohdy v minulosti.

Text z Die Zeit zatím není oline dostupný, základní fakta k připravovanému zákonu si můžete přečíst zde.

Ikona německých Zelených a někdejší úspěšný ministr zahraničí Joschka Fischer napsal hlavní komentář v minulém vydání týdeníku Die Zeit, který se týkal zahraniční politiky demokratických států. „Západní demokracie zůstanou v nevyřešitelném protikladu, který je často vystavuje oprávněné kritice z dvojího metru (rozporu mezi slovy a činy). Zahraniční politice Vladimíra Putina můžeme vyčítat mnohé, třeba lež a podvod, ale rozhodně ji nemůžeme vinit z používání dvojitých standardů, protože důsledně sleduje jedině princip moci a zájmů. Západní demokracie to nemají tak jednoduché, protože jejich zahraničí politika neustále zůstává v napětí mezi dvěma principy: mocí a zájmy na jedné straně, morálními hodnotami na straně druhé.“

Velké chvíle západní zahraniční politiky podle Fischera přicházejí vždy ve chvíli, kdy se zájmy a morální hodnoty propojí: při demokratizaci západního Německa a Japonska po roce 1945, při ochraně svobodné Evropy během studené války, při demokratizaci východní Evropy po roce 1989. Takové momenty jsou však v praxi bohužel spíš výjimečné.

Fischer se pak věnuje dvěma velkým výzvám dnešního Německa řešícího uprchlickou krizi: válce v Sýrii a vztahům s autokratickým Tureckem. „Máme mluvit se syrským prezidentem Asadem, který má na rukách tolik krve? Myslím, že s ním mluvit musíme, dokud on má možnost a moc vraždění v Sýrii zastavit,“ píše pragmatik Fischer. „A Turecko? EU nedokáže svou jihovýchodní hranici v Egejském moři uchránit bez spolupráce s Tureckem. Navíc tato země od Blízkého východu až do střední Asie hraje významnou geopolitickou úlohu, od níž závisejí i evropské zájmy. Vůči Evropě nenávistné anebo destabilizované Turecko by pro bezpečnost Evropy bylo noční můrou. Proto je správné, že se Brusel, poháněn Berlínem, rozhodl ke sbližování s Ankarou. Samozřejmě, Erdoganovo Turecko je dnes vším, jen ne jednoduchým partnerem, ale klíčová chyba se stala mnohem dříve - v roce 2007, kdy Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy přerušili sbližování mezi Tureckem a EU.“

Mimochodem, Tayyip Erdogan tento týden potvrdil, že není a nebude pro Evropany jednoduchým partnerem. Pozval si na kobereček německého velvyslance v Ankaře a stěžoval si, že si z něj utahoval satirický pořad „extra 3“ na německém veřejnoprávním kanále NDR a údajně požadoval zákaz šíření písně na internetu. Němečtí politici jeho požadavky s odkazem na svobodu slova jednoznačně odmítli.

„Seděli jsme nad velikonočními vajíčky a dost se celé věci divili,“ reagoval editor extra 3 Andreas Lange. Nakonec s kolegy Erdogana ocenili: dostal titul pracovníka měsíce. Udělal pořadu vskutku slušné PR – video na internetu viděli přes 3 miliony lidí, desetkrát více, než je pro tento pořád obvyklé.

Pro pocit křivdy, kterou Erdogan cítí, máme v redakci naprosté pochopení. Abyste si však sami mohli udělat obrázek o tom, jak neuctivě se němečtí satirici k moudrému vladaři od Bosporu zachovali, nabízíme video i s anglickými titulky

O celé kauze píší New York Times a samozřejmě domácí listy. Například: „Turecký prezident svůj boj proti svobodě slova rozšířil i na zahraniční novináře. Počátkem roku musel zpravodaj německého týdeníku Der Spiegel opustit zemi, protože mu nebyla prodloužena novinářská akreditace. Pokus tureckého vladaře umlčet německou satiru je projevem naprostého neporozumění západní svobodě tisku,“ napsal Klaus-Dieter Frankenberger v listu Frankfurter Allgemeine. „Prezident zjevně věří, že německé ministerstvo zahraniční může cenzurovat německá média.“

A teď za příběhem, který v souvislosti s Etiopií asi nečekáte. Tato východoafrická země dělá první kroky ve vesmírném výzkumu - nedávno byla v pohoří Entoto položeném nad hlavním městem Addis Abeba otevřena první observatoř spojená s výzkumným centrem. Počátky vesmírného výzkumu podle britského deníku The Guardian podporovali hlavně bohatí soukromí dárci včetně podnikatelů napojených na vládní diktaturu a také nejbohatší muž v zemi, saúdsko-etiopský miliardář Sheikha al Amoudi. V březnu náklady na provoz převzala etiopská vláda.

Je vidět, jak extrémně protikladné trendy nyní v konkrétních afrických státech probíhají. Etiopii totiž zároveň stíhá nejhorší sucho za minulých 50 let: 10 milionů lidí je ohroženo hladem. K hladomoru zatím nedošlo jen díky tomu, že logistika pomoci, koordinace mezi vládou a humanitárními organizacemi a také silnice, po které je pomoc přepravovaná, jsou v nesrovnatelně lepším stavu než v 80. letech, kdy sever Etiopie prožil nejhorší hladomor v dějinách Afriky.

Výzkumníci a vláda investici do své observatoře v těžkých časech hladu hájí. Vesmírný výzkum podle nich prospěje celkovému rozvoji země: pozorování a studium etiopské krajiny z vesmíru prý kromě jiného také pomůže lépe zacílit investice a strategie v sektoru zemědělství, do něhož vládá v minulých 10 - 20 letech hodně investuje (naprostá většina z 90 milionů Etiopanů se živí zemědělstvím).

„K základním povinnostem trenéra patří, aby jejich mužstva bavila diváky,” tvrdil Johan Cruyff, který minulý čtvrtek ve věku 68 let zemřel na rakovinu plic. “Velké týmy, jako jsou Chelsea nebo Barcelona, nemůže zajímat jen výsledek. Špičkové kluby nemají zodpovědnost jen za sebe, ale vůči fotbalu jako takovému.“

Cruyff zábavně hrál a zábavný, útočný fotbal vštěpoval i týmům, které trénoval - Ajaxu Amsterdam v 80. letech a Barceloně v 90. letech. Právě Cruyff položil základy toho, že se Barcelona ve 21. století stala nejlepším týmem světa (a možná fotbalové historie) a že Španělsko – s týmem plným barcelonských hráčů a s barcelonským stylem hry - vyhrálo mistrovství světa a dvakrát mistrovství Evropy. Cruyff představuje skutečný zlom: před jeho příchodem v roce 1988 byla Barca v historii jen 10× mistrem Španělska a nikdy nevyhrála evropský pohár. Za 28 let po jeho příchodu vyhrála ligu třináctkrát a 5krát ovládla Ligu mistrů.

Ale Cruyffovi, jak vyplývá z úvodní citace, nešlo jen o tituly. V Barceloně stál u zrodu a zdokonalování tréninkového centra La Masie, které se stalo základem zdejší práce s mladými chlapci. Právě na odchovancích je úspěch Barcy založen. Systém výchovy mládeže je kopií systému, který proslavil Ajax Amsterdam, odkud Cruyff do Katalánska jako hráč v 70. letech i jako trenér v 80. letech přišel.

„Podařil se mu jeden z nejpozoruhodnějších kulturních transferů evropské fotbalové historie,“ hodnotí Cruyffův přínos v knize o dějinách FC Barcelony přední německý sportovní publicista Dietrich Schulze-Marmelich. Od jeho trenérských let se totiž Barça od soupeřů liší útočným herním stylem, jehož prvořadým cílem je nepustit soupeře vůbec k míči. Tato taktika se inspiruje hrou, kterou si v 70. letech získala fanoušky na celém světě nizozemská reprezentace – a Cruyff ji tehdy vedl jako kapitán.

Už nejmladší žáci v La Masii se řídí stejnou taktikou jako světoznámí borci, B tým hraje stejně útočně jako A tým. Je proto snadné mladé naděje z La Masie zapracovat do šlapajícího profesionálního stroje. Trenéři žákovských týmů mívají pravidelné konzultace s koučem profesionálního týmu, který tak má přehled o kvalitách dorůstajících adolescentů.

I největší hvězdy se občas do akademie vrací a navštěvují bývalé učitele. Mladí fotbalisté také dostávají brzy šanci ukázat se v důležitých zápasech. Do šestnácti je trenéři netrápí posilovnou, dlouhými běhy a vojenským drilem, který panuje ve většině sportovních učilišť. Učí se jediné: co nejlépe pracovat s míčem. Driblovat, rychle útočit a hlavně přihrávat si na krátké vzdálenosti, a to v tempu, ze kterého se soupeřům zatočí hlava. Zvláště záložníci Xavi a Iniesta, základ výhry Španělska na mistrovství světa v roce 2010, nebyli výjimečnými talenty, v elitní hráče vyrostli až díky dlouhodobé výchově.

Knihu o dějinách Barcelony – Barca neboli umění krásné hry - si můžete koupit zde.

Video: Když už jsme se zastavili v Etiopii, seznamte se s jedním originálním hudebníkem, který spojuje elektroniku a tradiční etiopskou hudbu. „Hudba Mikaela Seifu posluchače přenese do doby tisíc let před Kristem,“ píše se v recenzi Guardianu. „Kdyby svobodomyslný DJ skládal hudbu na dvoře králů ve starozákonních časech, znělo by to asi podobně jako Seifu.“  Recenze a ukázky několika songů. 

Kulturní tip: příběh Glenna Millera. ČT art 31.3.2016  20:20