Největší úbytek přátel následuje po svatbě

Trvá to dlouhé měsíce: od prvotního nápadu na zápletku po odvysílání celé epizody. Ve své sedmadvacáté sezóně představují Simpsonovi podivuhodného titána mezi animovanými seriály. Koneckonců je to nejdéle běžící animovaná show pro dospělé. Stále spoléhají na nákladný, pečlivý a takřka rukodělný proces animace, která se datuje do raných dob Walta Disneyho a dvojice Hanna-Barbera.

Tam, kde tvůrci South Parku dokážou vytvořit nový díl během pouhého týdne, a jsou tak schopni reagovat na čerstvá společenská témata, Simpsonovi se rodí s takřka ročním předstihem. Detailní pohled na výrobu epizody populárního seriálu nabízí materiál na serveru The Verge, jejž napsal Chris Plante.

Nová sezóna startuje vždy od nápadů na scénář, které ke stolu přináší team tvůrců. Ty následně převezme scenárista konkrétní epizody a vypiluje příběh i dialogy, které poté herci – většinou odděleně – namluví. Teprve pak přichází ke slovu animace, jež má v případě Simpsonových 24 okének za vteřinu.  V Kalifornii však vzniká pouze její kostra, mnoho okének se vynechává, nasazuje se zvuk, probíhají korektury. Kvůli urychlení procesu se pak zbývající animace Simpsonů už od roku 1996 odehrává ve studiích Akom v Jižní Koreji, odkud nakonec přichází celý díl hotový.

V tu chvíli – a to je na celém procesu možná nejpůsobivější - se však ke slovu opět vrací scenáristé, kteří hledají způsoby, jak epizodu ozvláštnit odkazy na aktuální popkulturní a společenské dění, aby nepůsobila ani zastarale, ani mimo čas.

Jak se v dospělosti mění přátelství.To je titulek článku Julie Beck na serveru The Atlantic, která sleduje nejkřehčí a zároveň nejdobrovolnější vztah, jakého je člověk schopen. Přátelství, jež bývají zcela klíčovým typem vztahu v rané dospělosti a obzvláště během studií, kdy slouží sebeidentifikaci, se s věkem vytrácejí. Člověk je začíná řadit na dno svých preferencí: opečovává milostné vztahy, soustředí se na děti, nebo pečuje o vlastní rodiče. V pozdějším věku se však potřeba přátelství vrací;  nehledě na to, že dnes už je prokázáno, že aktivní udržování sítě přátel má ve vyšším věku příznivý vliv na fyzickou i duševní kondici.

Jedná se o typ vztahu, kdy si člověk druhého nenárokuje a nečeká oběti; vzájemná blízkost a sdílení je dobrovolné. A pokud nastane dlouhá odmlka, nemají ji přátelé vnímat jako zradu či odcizení. Pokud příteli rok nezavoláte, ponese to podstatně lépe než rodiče.

Beck následně popisuje faktory, které mají vliv na neschopnost pokračovat v přátelství, ale i to, jak digitální technologie mohou přispět k vedení vztahů v jisté udržovací, byť ne aktivní fázi. „Největší úbytek následuje po svatbě,“ líčí v textu citovaný odborník na interpersonální komunikaci William Rawlins. „A je v tom jistá ironie, protože na svatbu si oba novomanželé sezvou co nejvíc spřízněných lidí. Tudíž je to takové nádherné a dramatické shromáždění blízkých lidí. A nadlouho poslední.“

Čtyřicet let v éteru a 13 tisíc rozhovorů na kontě. Takové je skóre moderátorky Terry Gross, která už od roku 1975 vede svou show Fresh Air na americké stanici veřejné služby NPR. V jejím křesle či na telefonní lince se vystřídaly osobnosti kulturního, společenského či politického života jako Maurice Sendak, Lena Dunham, Wes Craven či Hillary Clinton. Všichni do jednoho hodnotí interview s Terry Gross jako mimořádnou zkušenost. A to ne kvůli exposé, jaké jim Fresh Air dopřává, ale především pro sám zážitek rozpravy s ní. Gross má dar vstoupit do intimní zóny zpovídaných a vynést na povrch emoce, zážitky i nejistoty, jaké se v jiných rozhovorech neodvažují vyslovit.

Neméně špičkový jako Terry Gross je ve svém oboru i její aktuální profil od Susan Burton pro The New York Times. Vypráví příběh stydlivé dívky, které poprvé pocítila sílu a magii rozhlasu, když počátkem sedmdesátých let poslouchala rozhovor se svou spolubydlící z univerzitních kolejí. Ta se totiž ve studiu poprvé přiznala ke své homosexuální orientaci, o níž její blízcí tehdy neměli tušení. Gross tehdy došlo, že rozhlasový mikrofon a dobře položené otázky mají moc dobrat se jak intimity, tak demonstrovat něco podstatného.

Susan Burton popisuje metodu a způsoby vedení rozhovoru zcela nečekaným a uhrančivým jazykem. Dává do souvislostí i to, jak se láska jazzu projevuje v improvizačním i rytmickém duchu, jimž se baví se svými protějšky. Rozebírá, jak jí hodiny zpěvu pomohly při práci s hlasem, jímž se dokáže stejně jako přesvědčivá zpěvačka ponořit do nitra tématu a ukazuje momenty, kdy se z vedení rozhovoru stává umělecké disciplína. To vše doplňuje nenásilný historický exkurz do dějin tohoto oblíbeného novinářského žánru, jehož zrod se datuje do druhé poloviny devatenáctého století a jeho následný rozmach přímo souvisí s popularitou psychoanalýzy i konfesivní povahou současné kultury.

Je-li řeč o rozhovorech, u příležitosti vydání svých pamětí Hunger Makes Me a Modern Girl se pro skvělé interview potkala zpěvačka, kytaristka a skladatelka z kapely Sleater-Kinney a tvůrkyně skečové show Portlandia Carrie Brownstein s redaktorkou Pitchforku Jenn Pelly.

Brownstein, která vystudovala sociolingvistiku, s velkou erudicí vzpomíná na to, jak v počátcích Sleater-Kinney - kapely, jež je spojená s feministickým hnutím Riot Grrrl - byl její přístup ke světu výhradně sémiotický. Věděla, že jako žena – a obzvlášť žena v kapele – je podrobena neustálému svazujícímu nálepkovaní. A tak se sama sebe neustále ptala, co věci znamenají: Okay, tohle je kytara, ale jaké významy s sebou nese, když na ni hraju?

Kromě blahodárnosti fanouškovství je pak působivá pasáž o tom, jak se lidé cítí ve světě bezmocní, a tak všechny síly, které mají, se snaží spíše než na změnu okolí upřít na ovládání sebe sama – např. ve formě diet. „Snaží se svou bezmoc umenšit. Což je příšerné. Ať už bojují s čímkoli. Sexualitou, etnicitou, ekonomickým statusem. Nepřeji malost nikomu, je to hrozný stav.“

Video: Vydání čtvrtého alba Art Angels kanadské zpěvačky Grimes předznamenává dvojklip ke skladbám Flesh without Blood/Life in the Vivid Dream. Skladatelka a písničkářka, jejíž vlastní jméno zní Claire Boucher, si video sama režírovala. Chvíli v něm vystupuje jak krvežíznivý anděl, chvíli jako dáma ze dvora Marie Antoinetty se zapíchnutou kudlou v břiše.

Kulturní tip: Son Lux + Olga Bell, MeetFactory, Praha, 31.10. Takřka přesně po roce se do Prahy vrací skladatel a muzikant Son Lux (vl. jm. Ryan Lott), aby představil novou desku Bones, na níž opět spájí žánry jako alternativní hip-hop, barokní pop a trip-hop. Hostem na jeho turné je výrazný objev posledních sezón, producentka a skladatelka Olga Bell.