Mladí Němci jsou pilní optimisté plní ideálů

Letošní  Nobelovu cenu za ekonomii v pondělí dostal princetonský profesor Angus Deaton. Hlavní témata jeho výzkumu se dobře trefují do ducha dnešní doby: nerovnost, chudoba, efektivita rozvojové pomoci. Zde jeden z jeho článků z roku 2013, ve kterém Deaton mimo jiné píše:

„Špatně fungující stát – tedy nedostatek veřejných služeb, které obyvatelé bohatého světa považují za samozřejmé – je jednou z hlavních příčin chudoby ve světě. Bez efektivního státu spolupracujícího s aktivními občany nedojde k růstu, který je potřebný k překonání globální chudoby. Bohužel, bohaté státy dnešní situaci dále zhoršují - rozvojovou pomocí chudým. Ta samozřejmě přinesla mnoho dobrého. Třeba ve zdravotnictví: žije mnoho lidí, kteří by bez této pomoci zemřeli. Ovšem současná rozvojová pomoc dále oslabuje rozvoj státních kapacit.

To je nejzřetelnější v zemích – většinou v Africe – kde vlády dostávají pomoc přímo do svých rozpočtů a financují z nich velkou část státních výdajů (často více než polovinu). Takové vlády nejsou odpovědné svým občanům, nepotřebují parlament, nepotřebují vybírat daně. Pokud jsou někomu odpovědné, jsou to dárci z bohatého světa. Ovšem ani tak to v praxi nefunguje, protože dárci zase stojí pod tlakem svých vlastních obyvatel, kteří chtějí pochopitelně pomoci chudým: potřebují rozdávat peníze stejně, jako je chudé země potřebují přijímat.“

Podle Deatona by bylo efektivnější dávat peníze přímo chudým lidem v Africe, klidně jen pár centů denně. Výsledky by byly lepší než dnes, ale pořád by to neřešilo základní problém – špatnou kvalitu státních institucí. Nobelista navrhuje snížit rozvojovou pomoc, omezit vývoz zbraní, zlepšit globální obchodní pravidla, nabízet chudým zemím rady a technickou asistenci, rozvíjet léky na nemoci, které dopadají hlavně na chudé země. A hlavně neoslabovat už tak slabé vlády rozvojových zemí.

Jaká je mladá generace vyrůstající v čase řecké, ukrajinské, uprchlické i finanční krize? Pesimistická? Naštvaná? Odmítající svět kolem sebe? Vůbec ne – je bezstarostná a optimistická. To alespoň platí v Německu, kde minulý týden sociologové zveřejnili Shell studii, nejdetailnější sondu do duše mladých Němců, kterou opakují každých cca pět let.

Dvanácti až pětadvacetiletí Němci jsou optimističtější, idealističtější a mají větší zájem o politiku než předchozí generace. 62 procent mladých si je jistých, že je čeká dobrá budoucnost, 52 procent je optimistických i v pohledu na vyhlídky celé společnosti – a právě tento optimismus ohledně celé země je letošní novinkou. Výsledek je přitom nepravděpodobný. Tahle generace se narodila do krize, veřejná debata je plná skeptiků a v Německu – stejně jako jinde – je běžné odsuzovat údajně línou a o politiku se nezajímající mládež.

"Krizová generace ukazuje, že pesimismus není nutným důsledkem dnešní krize - pesimismus je tou skutečnou krizí! Mladí svým naladěním zpochybňují apokalyptiky s jejich fámami o konci světa, jak ho známe,“ komentuje studii v novém vydání týdeník Die Zeit. V Süddeutsche Zeitung připomínají, že na „nesnesitelnou, neodpovědnou mládež“ si stěžoval už Aristoteles - „ovšem k pobouření nad dnešní mládeží už vůbec není žádný důvod.“

Mírná, na debatě založená výchova, kde jsou rodiče do velké míry přáteli a důvěrníky svých dětí, je v dnešním Německu standardem a přináší pro zastánce přísné výchovy velmi překvapivá zjištění. Konflikty mezi generacemi už prakticky neexistují, tři čtvrtiny dotázaných si chtějí vzít výchovu svých rodičů za vzor, až budou mít sami děti. Přesto si mladí do života odnášejí jasný hodnotový rámec, dokonce si podle průzkumu více cení píle a ctižádosti než kreativity a užívání života. Rodina drží pevněji pohromadě než v minulosti, rodiče a děti tvoří alianci v hospodářsky nestabilních časech. K tomu ještě detailnější analýza a článek Respektu o mladých Němcích nazvaný Angeliny děti.

Proti optimismu však hovoří jeden neblahý trend minulých pěti let: šíření oblastí chaosu. Jsou to prostory – celé státy nebo jejich rozlehlé regiony – kam už nesahá moc žádné centrální vlády, vládne tam jen právo silnějšího a naprostá nevyzpytatelnost. Pro Evropana je návštěva takových území smrtelně nebezpečná, stává se v nich lákavým cílem únosců, které v mocenském vakuu nikdo nezastaví.

Takové oblasti tu byly už dávno: Somálsko, Afghánistán, Dárfúr, východ Konga a po americké invazi i Irák. Ovšem v minulých pěti letech se k nim přidaly rozsáhlé oblasti severní Nigérie, sever Mali (kde se v Timbuktu ještě před pár lety konal třeba hudební festival saharského blues navštěvovaný zvláště mladými Francouzi a Španěly), celá Sýrie a Libye, rozšiřující se oblasti Pákistánu i Libanonu, Jemen (kde třeba můj kamarád ještě před osmi lety v klidu učil na dívčí škole)…

Nejhorší na tomto vývoji směrem k bezvládí je, že zatím nelze najít žádnou perspektivu zlepšení, žádný nástup nové, jakžtakž humánní centrální moci. V bojích bývají nejsilnější různí zločinci a extremisté, proti nimž pak zvláště Západ zasahuje útoky z dronů či letadel, aby je zastavil v růstu. To je pochopitelné, jejich vláda by vytvořila magnet pro extremisty z celého světa; stala by se z nich základna útoků i proti našim životům.

Ovšem tyto letecké útoky pochopitelně nevedou ke vzniku nových mocenských útvarů. Extremisté jsou trochu oslabení, nemohou vytvořit vlastní silný stát, ale oblasti zůstávají rozvrácené. Nevznikají v nich noví rebelové ani nad nimi nezískává kontrolu centrální vláda. Pořád se v nich ale rodí noví lidé, kteří v pubertě mají jasno: pryč, někam, kde se dá normálně žít. Třeba také do Evropy.

Web Bloombergu v pěkné grafice globální oblasti bezvládí zmapoval. Některé (sever Mali) sice chybí, přesto stojí za prostudování. A k tématu ještě pohled z iráckého Mosulu: rozhovor s bloggerem, který v Islámském státu žije a je kronikářem tamního života.

V aktuálním Respektu mezi dopisy čtenářů tiskneme kritickou výtku: prý píšeme, že Syřané utíkají především před Asadem, ačkoli o tom chybí důkazy. Důkazy ovšem existují, stačí třeba navštívit přeplněný uprchlický tábor v Jordánsku a ptát se jeho obyvatel, proč utekli… Nejčastější příčinou úprku jsou útoky Asadova letectva, které hlava nehlava srovnávají vzbouřená města se zemí.

Nemáme zatím příliš mnoho výzkumů o tom, co si uprchlíci přicházející do Evropy opravdu myslí. Ale pokus o takovou studii učinili v Německu, kde se aktivisté a výzkumníci z berlínské WZU ptali 900 syrských uprchlíků v různých městech na několik otázek, například před kým prchají: 70 procent dotázaných považuje za viníka bojů, před nimiž ze svého města či vesnice utekli, právě Asadův režim. Ruska pomoc Asadovi tuhle spirálu bomb a útěku roztočí do dalších obrátek a autor těchto řádků by se nedivil, kdyby to byla strategie ruského diktátora.

Video: K 25letému výročí sjednocení Německa uvedla stanice Arte skvělý dokument o nepřizpůsobivém a nepředvídatelném životě v západním Berlíně 80. let. Film je skvělý, doporučuji sehnat. Zde je trailer:

Kulturní tip: Dobrý den, Babylone.  ČT art 15.10.2015  20:20. Dlouhou řadu filmů o filmu rozšířili bratři Paolo a Vittorio Tavianiové o dílo Dobrý den, Babylone! S obdivem, láskou a pokorou se v něm věnují lidem, kteří v desátých letech 20. století pomáhali budovat slávu Hollywoodu. Námět filmu vychází ze skutečnosti – režisér D. W. Griffith se po zhlédnutí výpravného italského filmu Cabirie rozhodl natočit Intoleranci a pro stavbu dekorací starověkého Babylonu angažoval právě Italy. Z trojice italských řemeslníků, kteří pro Intoleranci skutečně vytvořili obří sochy slonů, se ve filmu stala dvojice nerozlučných bratrů, potomků slavného řemeslnického toskánského rodu.

https://www.youtube.com/watch?v=V3rEa822L_g