Měníme se v evropskou kolonii: Sen tvrdých brexitářů umírá

Slovy deníku Financial Times: v Británii “v otázce brexitu tvrdá realita dohnala politiku”. Výsledkem je rezignace zastánců skutečného a nekompromisního rozchodu země s EU, ministra zahraničí Borise Johnsona a ministra pro brexit Davida Davise (spolu s několika méně důležitými figurami). Pozice premiérky Theresy May se v pondělí chvíli zdála pofidérní, o den později naopak působí nečekaně stabilně.

K pokusu o její odvolání nedošlo, situace tomu zatím ani příliš nenahrává - a před Británií se otvírá možnost jakéhosi kosmetického odchodu z EU nebo v extrémním případě úplné odvolání aktivace článku 50 a přerušení příprav na rozchod. Náladu v táboře “brexitérů” vystihují titulní stránky některých britských deníků využívající citaci z rezignačního dopisu Borise Johnsona, že “Sen o brexitu umírá”.

Johnson (jako obvykle) situaci v posledních dnech popisoval nejbarvitěji. Krize začala eskalovat minulý týden, když Theresa May svolala vládu na výjezdní zasedání do svého venkovského sídla, kde měla představit definitivní návrh podmínek budoucího soužití s EU, který hodlá předložit Bruselu. Že se nebude líbit, bylo jasné už z toho, že zmínění ministři dopředu oficiálně nevěděli, co v něm bude (i když to samozřejmě tušili).

Do médií navíc unikaly brutální výroky úředníků z premiérčina týmu - třeba ten, podle nějž ministři, kteří se rozhodnou po předložení plánu rezignovat, “dostanou telefonní číslo na místní taxislužbu”. Premiérčino sídlo je totiž na odlehlém místě a ministři po rezignaci ztrácí nárok na služební vůz.

Návrh pak představoval onu zmíněnou srážku s realitou. Zhruba řečeno, Británie by zůstala v jakési zóně volného obchodu s EU v oblasti zboží a zemědělských výrobků. To by znamenalo, že by se nadále řídila veškerými evropskými normami. Teoreticky by je britský parlament mohl odmítnout, ale to by - jak se v návrhu praví - “mělo své důsledky”. V praxi zhroucení navrhovaného ekonomického modelu, vztyčení tvrdé hranice mezi Severním Irskem a Irskem a ukončení bezpečnostní spolupráce.

Návrh je složitější a obsahuje ještě zvláštní způsob vybírání cel, jehož technickou stránku při současném stavu technologií nelze realizovat. Ale celkem vzato, po očištění kliček a verbálního křoví, je jasné, že se Británie sune do pozice Norska - tedy že se bude řídit evropskými regulemi a nebude o ničem rozhodovat. Kritice navíc upozorňují, že se jedná pouze o východisko vyjednávání a že Evropané budou chtít ještě finanční příspěvky a volný pohyb osob.

Theresa May “zvláštní status občanů EU” výslovně odmítla vyloučit. Tolik ke snu o brexitu a návratu britské suverenity. Dnes již bývalý ministr zahraničí označil přímo na výjezdním zasedání povinnost členů vlády propagovat návrh na veřejnosti za “leštění lejna” (polishing a turd), v rezignačním dopisu pak oznámil, že se Británie mění v evropskou kolonii. A za těchto okolností, proč vlastně vůbec nějaký brexit…

Důvodem britské kapitulace je ekonomika. Tlak britských firem, třeba výrobců automobilů zapojených do logistických řetězců natažených napříč kontinentem, je drtivý - pro příklad je možné nahlédnout do staršího menu Respektu. Britové žádnou rozumnou alternativu nenašli, nepočítáme-li tvrdý odchod bez dohody, jenž by znamenal dramatické přebudování ekonomického modelu země a kromě nejtvrdších brexitářů se ho zjevně všichni děsí.

Pokud jde o politické hledisko, připomeňme si, že ani po mimořádných volbách, konaných již po referendu o odchodu z Unie, neexistuje v parlamentu většinová podpora tvrdého brexitu - proto se také zjevně rebelující bývalí ministři a jejich stoupenci zatím nepokusili premiérku odvolat. Opozice vedená labouristy by jí naopak mohla pomoci její návrh protlačit, ale mnohem spíše se bude snažit vyvolat předčasné volby.

A právě s pomocí představy šéfa labouristů Jeremyho Corbyna ve funkci premiéra volá Theresa May své rozklížené řady k pořádku. V Británii teď vládne premiérka, která v kampani před referendem podporovala setrvání v Unii, a novým ministrem zahraničí je Jeremy Hunt, který z EU také nechtěl. Další vývoj může být ještě dramatický a v mnohém nepředvídatelný, ale v tuto chvíli stoupenci skutečného odchodu nemají žádný srozumitelný plán.